Jdi na obsah Jdi na menu

Armádní generál Bohumil Boček a jeho rodina.

aaa.jpgArmádní generál Bohumil Boček se narodil 4. listopadu 1894 v Sivici u Vyškova č.p.3. Pocházel z dělnické rodiny, otec Cyril pracoval jako zedník a musel se hodně otáčet, aby uživil svých deset dětí. Po vychození obecné školy ve svém rodišti vystudoval Bohumil německou vyšší textilní školu v Brně a zapsal se jako mimořádný posluchač na brněnskou techniku, kterou však nedokončil. Jako aktivní Sokol a zapálený vlastenec měl problémy s brněnskými Němci a některé střety končily i potyčkami. Na začátku první světové války byl 4. října 1914 povolán do rakousko - uherské armády k zeměbraneckému pluku č. 14 v Brně, který byl poslán na ruskou frontu. Již 28. října 1914 jej však u Gorlice v Haliči zajaly ruské jednotky. V ruském zajetí se v listopadu 1915 přihlásil do čs. zahraničního vojska a v říjnu 1916 byl v Kyjevě zařazen zařazen jako střelec záložní roty 1. čs. střeleckého pluku. V roce 1917 již jako desátník velel četě 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v památné bitvě u Zborova. Po úspěšném ukončení kurzu pro praporčíky v Žitomiru sloužil jako důstojník - čekatel na velitelství 9. roty. V této hodnosti velel po kapitulaci Ruska četě kulometčíků při ústupu z Ukrajiny. V červenci 1918 byl lehce raněn u stanice Mak, v říjnu téhož roku prodělal u stanice Mjahký Kym již zranění těžké. Toto zranění zanechalo trvalé následky a od té doby měl Boček nohu o pět centimetrů kratší. Po vyléčení se v lednu 1919 znovu vrátil ke svému pluku s tím, že mu byla přidělena hodnost kapitána a velení 7. roty. V průběhu bojů na sibiřské magistrále byl Bočkovým podřízeným budoucí prezident Ludvík Svoboda, s kterým zde navázal celoživotní přátelství. Do nově vzniklého Československa se vrátil v lednu 1920 jako kapitán Ruských legií a o dva měsíce později byl povýšen na majora. Po vstupu do nově budované armády si Boček začal doplňovat chybějící teoretické vzdělání. Nastoupil do vojenské válečné školy v Praze, kde studium sice dokončil, ale bez vydání závěrečného diplomu. Brzy nato byl zvolen velitelem 2. praporu v Hradci Králové a následně velitelem školy pro výchovu důstojníků v záloze v Josefově. Zde konečně mohl využít svých vojenských zkušeností, vypracoval několik výcvikových řádů a působil i jako redaktor časopisu Pěchotní rozhledy. V roce 1927 se oženil se Zdeňkou Pouzarovou a v témže roce se jim narodil syn Zdeněk. O dva roky později byl Bohumil Boček povýšen na podplukovníka a v červnu 1930 přešel pracovat na Ministerstvo národní obrany v Praze. V říjnu 1935 se stal velitelem hraničářského praporu 6 - Sibiřských úderníků v Domažlicích a po tříměsíčním výcviku ve Francii byl zde povýšen na plukovníka. Na Chodsku mohla veřejnost vidět plukovníka Bočka na některých akcích, kterých se účastnil i místní hraničářský prapor. V dubnu 1936 měl v Domažlicích na Sokolišti projev na téma Mobilizace mravních sil na obranu státu a o rok později se s generálem Šípkem účastnili Zborovských oslav v Postřekově. Při této slavnosti, kde byl Boček hlavním řečníkem, hovořil o významu Zborova a o duchu legií a armády. Poté provedl slavnostní dekorování místních legionářů revolučními medailemi. V úterý 9. srpna 1938 byl však plukovník vážně zraněn při autonehodě. Z Domažlic vyjel služebně se svým řidičem do Plzně, a když projížděli obcí Zbůch, před Masarykovým jubilejním dolem vyrazil náhle do křižovatky  motocyklista. Řidič Bočkova auta chtěl zabránit srážce a strhl vůz ke straně. Automobil se však převrátil a pod ním zůstal těžce zraněný plukovník. V plzeňské nemocnici, kam byl zraněný převezen, byla zjištěna zlomenina pánevní kosti. Boček se zde léčil až do konce září, kdy nastoupil na zdravotní dovolenou. Dne 1. ledna 1939 z Domažlic odchází na Ministerstvo národní obrany v Praze, kde působil již dříve. Jeho syn Zdeněk, který právě vychodil zdejší obecnou školu stačil ještě udělat přijímací zkoušky na domažlické reálné gymnázium, ale nastoupil již na klasické arcibiskupské gymnázium v Praze - Dejvicích. Po okupaci českých zemí nacistickým Německem byl plukovník pověřen pražským ústředím Obrany národa vybudovat odbojovou síť na Domažlicku. Z bývalých aktivních vojáků domažlické posádky zorganizoval ilegální skupinu této organizace. Výstavbu okresního vojenského velitelství svěřil však podplukovníku Herklocovi, protože sám pracoval převážně v Praze. Zaměřil se i na zformování náhradního velení z řad záložních vojáků pro případ zatčení vojenského vedení. Boček přikročil i k vybudování zpravodajské sítě v Domažlickém okrese. Zdejší Obrana národa si začala opatřovat zbraně a střelivo a podílela se také na odchodu vojáků do zahraničí. Již brzy však začal být plukovník sledován gestapem a tak po měsíci ukrývání opustil 22. února 1940 území protektorátu. Přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii se dostal až do Francie. Zde nastoupil službu u Československé vojenské správy v Paříži a zůčastnil se bojů proti nacistickým vojskům. Po porážce Francie odplul Boček jednou z posledních lodí do Anglie. V Londýně zastával funkci přednosty odboru Ministerstva národní obrany a zástupce velitele Československé samostatné obrněné brigády. Ve Skotsku také prodělal parašutistický výcvik pro vyslání do protektorátu. Při výcviku si však poranil páteř, takže z výsadku nakonec sešlo. Aby uchránil svoji rodinu v okupované vlasti, používal v Anglii krycí jméno Chodský, jako odkaz na své působení v Domažlicích. Pod tímto krycím jménem hovořil z Londýna na rádiových vlnách pro svou domovinu. Ani toto krytí však nepomohlo. Manželka, která po odchodu chotě do zahraničí udržovala kontakty s odbojovou skupinou kapitána Morávka, byla po atentátu na Heidricha zatčena. Spolu se svými rodiči byla převezena do koncentračního tábora Mauthausen, kde jejich život ukončila 26. října 1942 poprava. Syn Zdeněk byl gestapem zatčen také, ale za čtyři dny byl kvůli nízkému věku propuštěn. Když slavil patnácté narozeniny, gestapo si pro něj znovu přišlo a před zraky spolužáků jej zatklo. Byl vězněn v pražském zámečku Na Jenerálce a následně v intervenčním táboře ve Svatobořicích na Moravě. Počátkem dubna 1945 ho převezli kvůli postupující Rudé armádě do Plané u Tábora, kde jej zastihl konec války. V srpnu 1944 odjel jeho otec Bohumil z Anglie do Sovětského Svazu, kde v říjnu převzal v hodnosti brigádního generála velení první československé samostatné brigády v SSSR. Vedl ji i při bojích na Dukle, kde poté pomáhal obyvatelstvu na osvobozeném území Slovenska. Když generál Ludvík Svoboda odjel služebně do Moskvy, působil jako zastupující velitel prvního československého sboru. Na sklonku války byl 12. dubna 1945 na návrh Košické vlády jmenován náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Jedno z prvních rozhodnutí generála Bočka v této funkci byl v červnu 1945 vydaný přímý rozkaz k postupu našich vojáků do Kladska a Ratibořska s cílem posunout hranice Československa více na sever. Nakonec se však naši vojáci museli na nátlak Moskvy z těchto území stáhnout a ta připadla Polsku. Dne 1. prosince 1945 uzavřel Bohumil Boček manželství s druhou manželkou JUDr. Annou Hamalovou. V srpnu 1945 byl generál zvolen Čestným občanem města Domažlic, o necelý rok později města Brna a v březnu 1947 Postřekova u Domažlic. Díky pochopení tohoto velkého přítele Chodska vzešla v roce 1947 vydatná pomoc domažlické a plzeňské vojenské posádky při obnově Baarova pomníku na Výhledech. Boček se spolu s manželkou účastnil jeho odhalení a byl také ve stejný den slavnostním řečníkem v Klenčí pod Čerchovem, při odhalování pamětních desek americké armádě na budově radnice a generálu Suvorovovi na Staré poště. Jeho vojenská kariéra vyvrcholila v roce 1946, když byl 24. května povýšen do hodnosti armádního generála. Vztah se synem Zdeňkem byl však narušen válkou. Generál si stěžoval přátelům, že mu syn nemůže zapomenout, že odjel do Anglie a rodinu nechal v protektorátu. Zdeněk mu několikrát vytkl, že byl špatný otec, který utekl a nechal vyvraždit celou svou rodinu v zájmu své kariéry. Také politické názory otce a syna se rozcházely. Otec byl loajální k politice KSČ a podporoval budování armády podle sovětského vzoru. Po únoru 1948 propustil z vojska mnoho důstojníků nepohodlných novému režimu a podporoval stanovisko, že armáda bude vždy stát po boku pracujícího lidu. Také je však třeba připomenout, že některých propouštěných vojáků se zastal. Jeho syn Zdeněk naproti tomu jako národní socialista odmítal komunistickou politiku. V kritických dnech února 1948 se tento rozpor začal ještě prohlubovat. Student právnické fakulty se rozhodl proti komunismu bojovat. Začal opisovat tajné vojenské dokumenty, které otec nosíval v aktovce a kterou si až do rána odkládal na okno své ložnice. Získané informace předával Zdeněk přes několik kurýrů do zahraničí, americké zpravodajské službě. Vše však bylo nakonec prozrazeno a začala rozsáhlá zatýkací akce. Do sítě STB byli chyceni všichni, kdo se na této činnosti podíleli, mezi kterými byl i Zdeněk Boček. Byl obžalován ze spáchání zločinu přípravy úkladů o republiku a zločinu vojenské zrady. Pro Zdeňka a jeho další dva přátele byl navrhován trest smrti, kterému nakonec vysokoškoláci unikli. Zdeněk Boček, jako hlavní aktér protistátní činnosti byl odsouzen na doživotí, proti čemuž podal odvolání, avšak bezvýsledně. Po synově zatčení byl generál Boček odvolán z funkce náčelníka hlavního štábu. Pro mimořádné válečné zásluhy nebyl zatím za únik informací stíhán, avšak byl sledován a jeho telefony odposlouchávány. V srpnu 1948 jej pověřili vedením Vojenského vědeckého ústavu v Praze, kde působil až do března 1949. Do konce téhož roku byl na zdravotní dovolené a přeřazen do výslužby. Přestěhoval se do Dubiska u Zábřehu na Moravě, kde měli hospodářství rodiče jeho druhé ženy. Státní bezpečnost jej sledovala, ale dokud byl generál Ludvík Svoboda ve vládě, zůstával na svobodě. Zatčen byl až 28. února 1951. Zdravotní stav Bohumila Bočka se začal prudce zhoršovat, takže k soudu ho donesli již na nosítkách. Státní soud v Praze jej odsoudil 23. července 1952 na doživotí. Zároveň mu byl vyměřen peněžitý trest sto tisíc korun, zkonfiskován majetek a na dobu deseti let ztratil občanská práva.  V září 1952 převezli Bočka, který vážil jen čtyřicet kilogramů do valdické věznice. Zde zemřel ve věku 57 let na následky špatného zacházení a odepření léčby 16. října 1952. Boček měl cukrovku a přes jeho naléhání mu nebyl poskytnut inzulin. Je pochován na hřbitově v Dubisku u Zábřehu na Moravě. Jeho druhá manželka JUDr. Anna Bočková usilovala o manželovu rehabilitaci. Vojenské kolegium Nejvyššího soudu vyhovělo jejím žádostem a 22. května 1962 zrušilo všechny body žaloby, až na skutek vojenské zrady. Tím bylo právě hrubé nedbalé zacházení se služebními materiály, které vedlo k jejich prozrazení. V březnu 1968 byl zvolen prezidentem Československa Ludvík Svoboda, který Bočkovu rehabilitaci abc.jpgpodpořil. Vyšší vojenský soud v Příbrami roku 1971 zrušil nakonec i bod o vojenské zradě. Sdělil, že nošením tajných materiálů domů se generál dopustil pouze přečinu, který byl navíc v roce 1952 už promlčený. Generálovu synu Zdeňkovi, odsouzenému na doživotí byl amnestií prezidenta republiky v roce 1955 trest snížen na 25 roků a milostí prezidenta o rok později na 15 roků. Zdeněk Boček byl z věznice propuštěn ve svých 34 letech 1. června 1962. Polovinu svého života strávil ve vězení, tři roky v době nacistické okupace a čtrnáct let v komunistickém kriminále. Neměl se kam ani vrátit, matka zemřela za války v koncentračním táboře, otec ve valdickém vězení. Sourozence neměl a vracel se do společnosti, v níž vládla všemocná KSČ. Zdeněk Boček patřil po převratu v roce 1989 k zakládajícím členům Konfederace politických vězňů a dokud mu to zdravotní stav dovoloval, aktivně v ní pracoval.  Zemřel v roce 2008 v Praze. 

                                                                         

                                                                                    Alexej Petrašovský 2017