Jdi na obsah Jdi na menu

Ing. Jan Štěpán

Ing. Jan Štěpán

Ze vzpomínek manželky Ing. Jana Štěpána

Odchod za hranice v roce 1939

V roce 1935 - 1949 jsem studoval na německé Obchodní akademii v Plzni. Po okupaci pohraničí  a dalších událostí v té době, ve společnosti napjatá situace. V té době měly být na škole slaveny narozeniny Adolfa Hitlera. Příprav se ujala hlavně děvčata. Nesouhlasil jsem s tím a po ostrý hádká jsem strhl výzdobu. Za to jsem byl těsně před maturitou ze školy vyloučen a vyslýchán policií. Dobře jsem věděl, že trestu neujdu. S maminkou jsme se dohodli, že raději opustím republiku.

Rozhodl jsem se pro Polsko, kde se měla údajně tvořit Československá vojenská jednotka. Tehdy jsem se rozloučil s maminkou v Rokycanech. Druhý den jsem odjel vlakem do Ostravy. Nikdy jsem v Ostravě nebyl a vůbec jsem se tam nevyznal. Na nádraží byla, ale podrobná mapa města a okolí. Vydal jsem se po silnici k Těšínu. Asi po hodině a půl chůze, jsem usoudil, že bych mohl být u hranice s Polskem. Potkal jsem jednu paní, které jsem se ptal na cestu. Vůbec jsem jí nerozuměl a tak mě vzala k nim domů. její manžel hned pochopil o co jde a vysvětlil všechny možnosti, kudy a jak by se mohlo přes hranice přejít. Také mě upozornil, že je to velmi nebezpečné. A bylo. Podél hranic chodili stále vojáci a naděje na přechod hranic byla jen ve chvíli, kdy se střídali. Po velkých honičkách, schovávání a střílení, mnohdy i beznaděje a strachu jsem se konečně dostal přes " louži". Tou byl potok a za ním železniční násep. Kdyý jsem zdolal železniční násep, tak jsem měl vyhráno. Nohy se mně podlamovaly, střelba ustala a já, úplně vyčerpaný na chvíli padl na zem. Byl jsem v Polsku!

Po krátkém odpočinku, jsem se vydal k nejbližší pohraniční stanici. Tam věděli, že se na hranici střílelo, což mě rozrušilo ještě více a navíc mě nepřijali moc vlídně. Ptali se , jestli nejsem žid a to by mě hned vrátili do Protektorátu. Snad mě zachránily hodinky a nějaké drobnosti. S hodinkami jsem se těžko loučil! Nakonec mě odvezli do Dařkova, kde mě rozsáhle vyslýchali. Pak do Fryštátu, kam postupně přicházeli další emigranti. S těmi jsme jeli do Krakova a pak do Bronovic u Krakova. Tam jsem potom dostal svoje identifikační číslo. Museli mě dokonce o rok postaršit, protože pro vstup do vojenské jednotky musel mít tehdy voják přes 20 let. bylo to dne 16. srpna 1939. To byl můj začátek " válečného putování".

Od Tobruku do Velké Británie a Francie

Prošel jsem Polskem, pak Sovětským svazem, kde nás připravovali na boj s nepřítelem. Poté jsme byli odveleni na střední východ. Bojovali jsme v Africe. Od května 1941, jsme prožili hodně těžkých bojů u Tobruku. Tolik strachu, hrůzy a zoufalství jsem pak již nikdy naštěstí nezažil. Urputné boje a denodenní několikanásobné letecké nálety. K tomu všude poušť a samý písek, písečné bouře, horko, mouchy, hadi a škorpioni. Strava byla jednostranná, konzervy, suchary a čaj. Scházel nám chléb. Bylo málo vody. Bydleli jsme všelijak, různě skryti. Proto nám říkali " Tobrucké krysy ". K tomu jsem onemocněl malárií. Měl jsem vysoké horečky, málo léků a času na doléčení. Tam to bylo opravdu velm těžké! 10. prosince 1941 byl Tobruk z obležení osvobozen. 

Počátkem dubna 1942 jsme byli staženi z libyjské pouště. Poblíž Haify v Palestině jsme začali s dalším výcvikem.

5. července 1943 jsme se poblíž Suezu, v přístavu Bur Tawling, nalodili a vypluli klem Afriky na dopravní lodi Mauretania, směr Francie a Velká Británie. Loď patřila v té době k největším a nejrychlejším lodím světa. Byla dlouhá 300 metrů a široká 45 metrů. Dosahovala průměrné rychlosti 50 kilometrů za hodinu. Na lodi bylo kolem 8000 vojáků různých národností. Československých vojáků tam bylo 1322. Cestou jsme se museli vyhýbat minám i nepřátelským ponorkám. Pluli jsme kolem Madagaskaru, Kapského města, Siera Leone a jiných zajímavých míst. 11. srpna 1943 jsme dorazili do Liverpoolu. V anglickém parku Wivenhoe u Colchesteru nás přivítal Dr. Edvard Beneš. Brzy poté, 18. srpna 1943 se naše protiletadlová jednotka rozdělila a její části zaujala nová místa. Já jsme byl přidělen s ostatními k protiletadlové baterii  v Great Billingu. Tam následoval výcvik na připravovanou invazi na evropský kontinent. Ta byla zahájena 06. června 1944. Při ní padl i domažlický rodák Jan Fořt.

30. srpna 1944 bylo 4259 mužů naší obrněné brigády přepraveno do Francie. Bylo rozhodnuto, že převezmeme od britských a kanadských jednotek obléhání Dunkerque. Byla to zatopená pevnost. Voda a bláto byly dalším nepřítelem při obraně a bojových akcí v této oblasti. V boji o Dunkerque padl desátník Václav Pejsar z Tlumačova. Boje u Dankerque trvaly až do 09. května 1945, kdy se oblehaná německá posád vzdala.

Cesta domů

My jsme , ale už vyrazili dne 24. dubna 1945 s americkou armádou směr Československo. Chtelí jsme pomoci při osvobozování naší vlasti. Byli jsme zařazeni do 3. americké armády generála Pattona. Dne 01. května jsme překročili Československou státní hranici u Chebu. Dnes už s těží umím vyjádřit slovy všechny ty pocity, které jsme prožívali v těchto chvílích, kdy jsme na našem území vztyčili naší vlajku a zazpívali státní hymnu! Do své rodné vlasti jsem se vrátil po téměř šesti letech. Dne 07. května jsme dostali souhlas k přesunu do Plzně. Tam jsme konečně dorazili obloukem přes Bavorsko. Obcemi jsme projížděli za vítání rozjásaných davů. Byly to oboustranně velmi dojemné a emotivní zážitky. Naše přání, dostat se až do Prahy, ale nybylo splněno. Skončili jsme v Kyšicích u Plzně. Další stanoviště bylo v Nepomuku. Dne 18. května 1945 za námi do Plzně dorazila celá Československá brigáda. Byli tam i bojovníci od Tobruku, ale i další. Naše setkání po těžkých válečných letech byla o to srdečnější.

Během války jsem se potkal s mnoha opravdovými kamarády. Byli mezi nimi i ti z Domažlic, Postřekova, Tlumačova a jiní. Někteří byli přímo v mé jednotce. Ještě po válce jsme se setkávali nebo si alespoň psali.

Rád vzpomínám i na své různe velitele. Ať už to byl Ludvík Svoboda nebo Karel Klapálek, s kterým jsme prošli mnoho válečných bojišť. Zvláště Karla Klapálka si velmi vážím.

Svou hrdinnou válečnou pouť komentoval vždy skromně: " Byl jsem jen kapkou v moři ".

 Ing. Jan Štěpán : Narozen 31. října 1920 v Domažlicích. Zemřel 07. února 2006 v Domažlicích.

Čáni Radek
Zdroj : Paní Štěpánová.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Ing. Jan Štěpán