Významnou továrnou na Domažlicku byl strojírenský podnik, u jehož vzniku stál místní rodák Josef Kaub.
Narodil se v roce 1855 v Domažlicích. V roce 1868 se vyučil zámečníkem. Na přelomu 70. a 80. let 19. století se oženil s Filoménou Peklovou, s jejíž matkou, která byla krejčovou, otevřel na Dolejším předměstí v Domažlicích v r. 1881 dílnu na opravu šicích strojů, jízdních kol a jiných přístrojů.
10 let poté založil na východním okraji města malou strojírenskou továrnu s 20 dělníky. Provoz byl zaměřen především na výrobu zemědělských strojů a součástí továrny byla i slévárna a soustružna. V témže roce se firma zapojila do Hospodářské průmyslové a národopisné výstavy v Domažlicích. Závod se úspěšně rozvíjel a zabral nové objekty, včetně bývalé sirkárny Hubrovny.
Svou produkci exportoval také do zahraničí, zejména do Ruska a na Balkán. K expanzi firmy přispělo posléze i začlenění pobočného závodu v Brandýse nad Orlicí. Obliba výrobků stoupala, výroba se zvyšovala a výrobky měly velmi dobrou úroveň.
Po velkém požáru v r. 1903, byl podnik o rok později výrazně rozšířen a nesl název "První pošumavská továrna na stroje hospodářské, slévárna železa a kovu v Domažlicích". Celý areál byl tvořen čtyřmi křídly přízemních a patrových budov které uzavíraly obdélné nádvoří. Na východní straně pak přiléhaly k hlavní budově haly s prosklenými střešními konstrukcemi. Před první světovou válkou zde pracovalo 300 dělníků.
Vyráběly se zde různé zemědělské stroje, pluhy, sekačky, mlátičky, ale také ruční čerpadla, strojní zařízení pro továrny a široký sortiment ozubených kol a jiných strojních součástí. Katalog z roku 1909 přináší na 150 stranách téměř 150 různých strojů, které továrna vyráběla.
V roce 1910 Josef Kaub koupil strojírnu Josefa Exnera v Brandýse nad Labem, specializující se na výrobu mlýnků a fukarů na čištění obilí.
Kolem téhož roku ve věku mladé dospělosti zemřely Kaubovy děti Marie a Josef, kterému chtěl továrník rodinnou firmu předat.
Vypuknutí první světové války způsobilo odvedení řady zaměstnanců do armády a ztrátu řady odběratelů. Podnik navíc nakoupil obrovskou zásobu materiálového dřeva a dostal se do finančních potíží, které Josefa Kaubu donutily továrnu dočasně uzavřít.
Ve druhé polovině roku 1914 narukoval jako důstojník v záloze na východní frontu, kde zemřel 14. října 1914 kdesi na bojišti Haliče. Zprávu o jeho smrti tehdy mimo jiné zmínilo i regionální periodikum z Domažlicka Posel z Čerchova. Spekuluje se, že nasazení Josefa Kauba, tehdy devětapadesátiletého důstojníka, v bojové akci není příliš pravděpodobné. Josef Kaub tedy podle všeho ukončil na frontě svůj život dobrovolně, nejspíš zastřelením služební zbraní.
Továrna pokračovala v činnosti pod jménem svého zakladatele a majitelem závodu se stal jeho syn Marcel Kaub. Od roku 1927 již lze zaznamenat výraznou stagnaci výroby. Ve vlastnictví rodiny byla firma do roku 1943.
V roce 1944 si převzala továrnu firma Siemens-Schuckert, vyrábějící elektrické skříně a elektronářadí.
V roce 1946 byla obnovena zemědělská výroba a v roce 1948 pak byla továrna znárodněna a prošla změnami výrobního programu.
V roce 1952 byla začleněna do Kdyňských strojíren a od roku 1969 do podniku města Děčín pod názvem Desta. Kromě známých vysokozdvižných vozíků se zde vyráběl i jiný sortiment - jeřábová ramena, hydraulické lopaty nebo drapáky na dřevo.
Ve strojírně skončil provoz v roce 2000 a výroba se přesunula do Strakonic.
Téměř přesně po sto letech od svého vzniku v roce 2003 byla továrna zbořena.

© Eva Bednářová
Zdroj:

• Český les; kol. autorů; 2005 ​
• Wikipedie