Židovská náboženská obec zde existovala od 17. století, a působila kontinuálně bez přerušení až do nacistické okupace. V první polovině 19. století zde sídlil krajský rabín pro Plzeňský a Klatovský kraj.
Od konce 18. století až do roku 1859 byly Poběžovice také sídlem významné ješivy. Židovské domy bývaly soustředěny v židovské ulici, dnešní Masarykově ulici, která tvořila osu jihovýchodní části hrazeného města.
V 19. století zaujímalo 11 – 15 patrových židovských domů obě strany ulice. Zdejší židovské obyvatelstvo bylo dosti početné, v průběhu 18. století zde žilo 12 až 25 rodin. Nejvíce obyvatel židovské víry zde bývalo před polovinou 19. století, např. údaj z roku 1837 uvádí 212 Židů (30 rodin, tedy asi 11% obyvatelstva), ale po občanském zrovnoprávnění jich začíná v důsledku odchodu do větších měst ubývat, v roce 1880 to bylo 114 osob (5,8% obyvatelstva), v roce 1900 pak 94 osob a poslední údaj z roku 1930 hovoří o 41 občanech hlásících se k judaismu (asi 2% obyvatelstva).
Synagoga stávala na jižní straně někdejší židovské ulice. Byla postavena v roce 1816, jméno stavitele není již známo. Stavba je bez výraznějších slohových prvků, měla téměř čtvercový půdorys, hladké vnější stěny s charakteristickými vysokými poloobloukovitými okny, mezi nimi byly tzv. lizény (ploché výstupky ve zdi naznačující pilíře). Pod středním oknem a nad vchodem byl v omítce znázorněn hexagram. Vlastní modlitební sál byl 8,4 m vysoký s tradiční dispozicí (středovým osmibokým řečništěm) a zděnou ženskou galerií. V polosuterénním přízemí byl byt rabína a prostory školy, v podkrovních prostorách se nacházela i obsáhlá knihovna, dar hraběte Jana Coudenhove. V podzemních prostorách synagogy bývala klenutá rituální lázeň se zázračným pramenem. Synagoga byla zničena a vypálena nacisty ihned po odtržení pohraničí 9. 10. 1938, tedy před tzv. křišťálovou nocí. Zbývající část trosek synagogy byla odklizena až po válce. Dochoval se jen sousední hotel pro poutníky, který byl po válce adaptovaný na dřevozpracující závod.
Poběžovická mikve bývala významným poutním místem židovstva, za kterou přijížděli Židé z Haliče, Slovenska a z Podkarpatské Rusi.
Lázeň byla tvořena zázračnou studnou 5 m hlubokou, 3,4 m širokou a vedlejšího bazénu s dubovou výdřevou. Pumpou byla voda napouštěna do kotle a po ohřevu se pouštěla do bazénu, ten byl poměrně hluboký, neboť se v něm mohl zcela ponořit i dospělý muž. K vstupu i výstupu z vody sloužily schůdky.
K této vyhlášené lázni se váže legenda o tom, že ji navštívil osobně sám rabín Israel ben Eliezer (zakladatel chasidismu). Při opravných pracech v roce 1926 byl údajně v lázni nalezen větší kámen, přibližně podoby mlýnského žernova, na němž je patrný starý hebrejský nápis, jehož text zní v českém překladu následovně: „V této ponořovací lázni koupal se R. Jizroel Baalšem 310krát ve dnech mrazu roku 1744 a potvrdil, že tento pramen přináší tomu, kdo byl do něho ponořen, všeobecnou pomoc, i také osobám neplodným. V roce 1814 byl dům pro tuto ponořovací lázeň vystavěn". Tento pamětní kámen je však od roku 1938 nezvěstný a rovněž není ani v žádných dalších pramenech doloženo, že by známý zakladatel chasidismu Poběžovice kdy navštívil.

© Eva Bednářová