V průběhu klidného a pro rozvoj osad i měst v podhůří Českého lesa příznivého 16. století dochází k zakládání nejstarších skláren, které předznamenávají novou etapu historie pohraničního hvozdu.
Lesy ustupují mýtinám, stejně jako staré pořádky ustupují potřebám majitelů panství, kteří začínají intenzivně využívat vše, co Český les nabízí. Konzervativní Chodové marně protestují proti mýcení lesů a rostoucí spotřebě dřeva.
Nejstarší historicky známou skelnou hutí na území Českého lesa je Stará Huť, která stála v katastrálním území dnes již zaniklé vsi Mostek. První skláře pocházející od Nového Boru zde přivedl rod Švamberků. Další staré sklárny stávaly též na Pleši, Dolní Huti, Eisendorfské Huti a v Grafenriedu.
Nejstarší sklárny tvořila pouze nevelká tavící pec chráněná dřevěným přístřeškem. Tyto malé sklárny často měnily své působiště, protože ve svém okolí poměrně brzy vytěžily zásoby dřeva. Výrobní sortiment těchto skláren byl poměrně úzký - převážně šlo o okenní čočky, duté sklo a tzv. páteříky, což byly barevné korálky do růženců. V průběhu druhé poloviny 18. století a v 19. století se sklárny postupně specializují na výrobu tabulového skla. A posléze vznikají i první zušlechťovací provozy na broušení a leštění skleněných tabulí, k jejich největšímu rozvoji dochází v průběhu první poloviny 19. století.
Ještě na konci 18. století se většina skleněných tabulí vozila z oblasti Českého lesa k finálnímu zpracování do Bavorska. Ve druhé polovině 19. století brusírny a leštírny již vytvářely u potoků a řek kaskády, které obsahovaly 10-20 samostatných provozů poháněných důmyslnou sítí vodních náhonů. Při některých sklárnách stávaly hamry na výrobu cínových fólií, které byly používány k výrobě zrcadel.
Dřevo z lesů nemizelo jen v pecích skelných hutí, ale též železáren a palíren potaše potřebného k výrobě skla. Potřebovali je ale také uhlíři, kteří v milířích pálili dřevěné uhlí, smolaři, kolomazníci a další řemeslníci.
V tomto období dochází ke skutečně plošné kolonizaci pohraničního hvozdu. Šlechta i město Domažlice zakládají nové vsi, přivádějí především kolonisty ze sousední Horní Falce a Bavorska. Noví osadníci mýtí další hektary lesů a přeměňují je v pole, louky a pastviny. Kraj se tak rychle poněmčuje a vyjma Chodska a Domažlic zde německé etnikum nabývá výrazné převahy.
V tuto dobu se sklářské provozy postupně soustřeďují do rukou několika nejvýznamnějších sklářských rodů. Na Domažlicku přechází nakonec většina skláren do vlastnictví významného sklářského rodu Zieglerů, jehož členové se dožili i uzavření posledních, na svoji dobu moderních skláren v Holýšově. Největší rozkvět sklářství na území Českého lesa probíhal v 17. a 18. století. Pracovalo zde prokazatelně najednou až 30 hutí na více než 60 sklárnách. Počet stanovišť, na nich skelné hutě vyráběly své zboží, byl však bezpochyby ještě vyšší.
Až na počátku 19. století přichází první výraznější pokles sklářské výroby způsobený vyčerpáním zásob dřeva a ve druhé polovině 19. století dochází postupně k likvidaci většiny skláren v Českém lese.
Zaniká tak řemeslo, které zde dlouhodobě zaměstnávalo značnou část obyvatel, zničilo staleté lesní porosty a zaneslo průzračné bystřiny sklářským odpadem.
Sklářství v Českém lese je dnes již uzavřenou kapitolou lidské činnosti. Přesvědčivé důkazy o jeho existenci nám uchovaly staré listiny, účty a plány. A pak již jen spíše torzální pozůstatky v krajině pohraničního hvozdu.

© Eva Bednářová
Zdroj:

• Putování po zaniklých místech Českého lesa I. Domažlicko; PROCHÁZKA Zdeněk; r. 2007
• ​Sklářství v Českém lese na Domažlicku a Tachovsku; PROCHÁZKA Zdeněk; 2009