"Pomezní hory bylo možné přejít jen po několika stezkách. Pohraniční přechod umožňovaly průseky a průsmyky. Ale i přes ně byla cesta obtížná, teprve v pozdějších dobách mohly po těchto stezkách projíždět vozy. V mokrých a bažinatých místech byla stezka zpevněna často obnovovanými hatěmi, tj. kmeny a kládami kladenými do bažinaté země. Přes potoky a řeky se přecházelo mělkými brody, někdy také po dřevěných mostech. Z pohraničního pralesa se do Čech vstupovalo zemskými branami, u nichž byly celní stanice. Zemské brány byly chráněny strážnicemi a později pohraničními hrady.
Patrně nejstarší zemskou pěšinou z Horní Falce a Bavorska do Čech byla domažlická stezka. Již v 8. století ji používali franští obchodníci, poprvé je písemně doložena na počátku 9. století. O století později už byla živou obchodní cestou. Vycházela z Řezna a vstupovala do Čech dvěma rameny. Starší překračovalo zemskou hranici za Brodem nad Lesy (Furth im Wald) a vedlo přes Všeruby na Brůdek a Kdyni až do Domažlic, kde byla zemská brána. Druhé rameno vzniklo později. Bylo sice obtížněji schůdné, avšak kratší, a proto i více používané. Vstupovalo do Čech za Mnichovem nad Lesy (Waldmünchen) a vedlo přes Klenčí a Draženov také do Domažlic, kde se spojilo s ramenem prvním. Od Domažlic vedla zemská stezka k Horšovskému Týnu a odtud pokračovala přes Stod a Chotěšov do Plzně.
Od počátku 14. století je také doložena cesta z Horšovského Týna přes Kladruby do Stříbra. Cesty pokračovaly z Plzně směrem na Prahu, kde navazovaly na trasu vedoucí do Krakova a Slezska. Tuto cestu lze považovat za prastarou polsko-česko-bavorskou spojnici zprostředkovávající styky našich zemí se Západem a Východem.
Po zemských cestách se přesouvalo zboží a suroviny. Do Čech se dovážel jantar, zbraně, kůže, damašek, koření a hlavně sůl. Naopak ze země se vyvážely zemědělské plodiny, koně, kožešiny, vosk, stříbro, plátno, slad, dobytek, ale i otroci. Ze začátku se zboží převáželo na soumarských koních, později se užívaly trakaře a dvoukolové vozy.
Po zemských stezkách nejednou mířila i válečná tažení."

O tom, že cestování naším krajem nebylo v dřívějších dobách vždy zrovna bezpečné, podává svědectví ve své kronice cestovatel z roku 1680: "Z toho města (Řezna) vede obecná zemská cesta do Prahy; hleď, abys opatrně prošel velký les, abys nepřišel k úbytím v ranci; potom již dosáhneš bez dalších nepříjemností hlavního města Čech." Ještě v 17. století se ukrývali v hlubokých pohraničních hvozdech lidé, kteří se dostávali do křížku se zákonem, pronásledovaní vrchností a často i jednotlivými obcemi - loupežníci. V zájmu alespoň částečného zajištění bezpečnosti nařídil zemský sněm již roku 1492, aby byl porost podél stezek vykácen na obě strany do vzdálenosti alespoň dvou stadií (přibližně 250 kroků).

© Eva Bednářová; Alexej Petrašovský
Zdroj citace:
Tajemství západní hranice - Chebsko, Tachovsko, Domažlicko; ŠMÍDA Zdeněk; 2021
Život staré Šumavy; VONDRUŠKA Vlastimil; 1989