Díky tudy procházejícímu vodnímu toku zde pracovaly především provozy poháněné vodní silou. Byly zde tři mlýny, pila, bělírna příze a stoupa na drcení surovin potřebných k výrobě skla. A samozřejmě také sklárna, která byla umístěna na úpatí Mlýnského vrchu. Ta zanikla patrně již na počátku 18. století. Kolem původně osamocených mlýnů vyrostla postupně zástavba volně roztroušených domků. V roce 1839 tu stálo 26 domů a žilo 232 obyvatel. O 100 let později zde přibylo sedm domů, počet obyvatel se nezměnil. Před likvidací se obec skládala ze tří izolovaných celků - nejstarší části situované kolem Horního a Středního mlýna, zástavby soustředěné v blízkosti Dolního mlýna a domků založených po zaniklé sklárně na úpatí Mlýnského vrchu. Po odsunu německého obyvatelstva byla celá ves plánovitě zbořena. Ještě dnes zde nalezneme řadu pozůstatků, obzvláště po mlýnských provozech.

© Eva Bednářová
Zdroj: Putování po zaniklých místech Českého lesa - I. Domažlicko; PROCHÁZKA Zdeněk; 2007