Jdi na obsah Jdi na menu
 


Paměti Aloise Jiráska na Chodsko

article preview

„Jednou odpoledne r. 1881 došla mě v Litomyšli zásilka poštovní. Průvodce po Šumavě, titulu již nevím, a šest feuilletonů vystřižených z nějakých německých novin, patrně již hodně starých. Obsahovaly mnohé podrobnosti, patrně z dobrého pramene vážené, jmenovitě o procesu domažlických Chodů s Trhanovským pánem o svobodu a práva. Vše mně naráz jinak vystoupilo, vše oživlo a cítil jsem, že v tom je ještě více. Tragédie chodská mě uchvátila. Bylo nutno shánět ještě jiné prameny, především však vypravit se do končin domažlických Chodů. Chystal jsem se, že o prázdninách se na tu cestu vydám…

Ponejprv městský archiv v Domažlicích jsem si, jak náleží prohlédl. Mnoho ochoty mně prokázal bývalý starosta městský J. Kressl. Pak nastaly pravidelné, systematické pochůzky chodským krajem od Postřekova až dolů pod Všerubský průsmyk (kolem Loučimského hřbitova, kdež odpočívá básník R. Majer), do Lhoty a Pocinovic. Studoval jsem lid, jeho obydlí, kroj, nářečí a dějiště samo, načrtával jsem si, kdeco pro mě důležitého. Leckde jsem vzbudil mezi vesničany zvědavost i podivení, co že hledám, všude však chovali se velmi ochotně. Zvláštní laskavost projevil mně p. K. Forejt, řídící učitel v Postřekově, tenkrát i pak, když za práce jsem z Litomyšle mu dopisoval, dotazuje se ho na to, ono, jmenovitě na některé zvláštnosti jazykové...

V Draženově jsem dlouho hovořil se starým Chodem, Matějem Přibkem, který už zjevem a krojem na první pohled se mi zalíbil. Mnoho jsem u něho pochytil. I pak, když jsem psal, tanul mně často na mysli; byltě mi modelem siláckého, vážného praporečníka starých Psohlavců, jemuž jsem dal i jeho jméno...

Byly krásné, srpnové dni, mile se chodilo pošumavským krajem. A lid v něm tak zachovalý a svérázný! Oči jsem mohl na něm nechat tam u „sv. Vavřince“, osamělého kostelíka na vrchu nedaleko Domažlic. Jako na makovém poli bylo kolem bílé svatyňky pod košatými stromy od bělostných plen, rukávců, tmavomodrých kabátků s vyšíváním, pestrých fěrtochů a šátků, vrapovaných, rudých sukní, červených punčoch a tmavých obleků mužských a bílých šerk. A jaký nádherný rám kolem té idyly venkovské pouti! Chlumy a vrchy kolem, les a les, Šumavské, modré pásmo v pozadí, vše v sálavé záři letního slunce, v nejrůznějších tónech a odstínech modra a zelena, a nade vším slavnostní klid svátečního dne!

Tam u sv. Vavřince naslouchali kázání pod širým nebem, zpívali a modlili se, odpoledne pak statečně tancovali. Dole v Nevolicích byly muziky dvě: „panská“ s plechy, s celou kapelou a stará „selská“, kde dudák hrál na „pukl“ a s ním hudec, oba již staří. U těch jsem vyseděl nejdéle a dával si hrát; a jiní tancovali. Když jsem odcházeje zaplatil, vstali oba staří muzikanti, vyprovodili mě ven a šli se mnou dál hodný kus; dudy a housle hrály a hrály, až se po vsi rozléhalo. S takovou slávou vracel jsem se od muziky.“


© Eva Bednářová
Zdroj citace: Z mých pamětí, JIRÁSEK Alois, 1932

 

Náhledy fotografií ze složky Chodsko a Chodové

 


Poslední fotografie



sledujte nás