Obyvatelé Chodska rozlišují dodnes kroj dolský (Mrákov, Tlumačov, Újezd) a podhorský z obcí pod Haltravou (Postřekov, Klenčí). V minulém století byl znám ještě třetí typ z okolí Horšova Týna (staňkovský), ale ten už zanikl. Podhorský typ je archaičtější a od dolského se liší například černou sukní, otevřeným živůtkem, širokým nabíraným límcem košile, délkou a tvarem ženských rukávů košilek (Mrákov - baňaté krátké nad loket; Postřekov - dlouhé rourovité s manžetkou) a hlavně střídmějším zdobením. U ženského kroje se na místě černých varhánkových "šorců" z hlazeného plátna objevily šerkové nebo barevné vlněné sukně. Byly také skládané a nosily se v různých variantách podle ročních dob a příležitostí. V čase půstu se nosily modré, na svatbu černé, lemované červenou šňůrkou; po polovině 19. století zelené a jasně červené.
Ještě dnes můžeme o sobotách a nedělích vidět v Domažlicích ženy v květovaných sukních zvaných "kanduše" a v přiléhavých jupkách "rozplášenkách" s dlouhými rukávy, šitých ze stejné látky jako sukně. Celému kompletu se tady říká "flámiška".
Pro slavnostní chodský kroj jsou nejpříznačnější krátké ženské živůtky, jedinečné v barvách, střihu a provedení. Na jejich dolním okraji bývají tzv. "jelita", na kterých sedí těžké vlněné sukně - "šerky".
Klasickým bavlněným, červeným, hedvábnými proužky vzorovaným zástěrám se na Chodsku říká "nevolické fěrtochy" - vyráběli je totiž tkalci v Nevolicích. Později se kromě těchto červených zástěr ujaly i květované vlněné a těžké hedvábné fěrtochy s velkými květy. Bílé vyšívané fěrtochy z tylu nosily jen nevěsty a ženy ve smutku.
Novější součástí oblečení starších žen a obřadního kroje se stala - kazajka, tmavomodrý soukenný kabátek s dlouhými rukávy, vpředu hodně vykrojený. Na bocích visívají dva vyšívané pásky - "darmovisy".
Mnohem starší bývaly ovšem krátké ovčí kožíšky vyšívané na zádech; v Postřekově se pak nosívaly dlouhé kožichy pošité červeným suknem. Dnes už takový kožich na Chodsku nenajdeme, ale zato se ženy v zimě halí do vlňáků s velkou kostkou, se vzorem, kde převládá červená barva. Říká se jim "salupy" a uchovaly si svou barvu i vzor více než 100 let. Přes salup přehazovaly Chodky v dešti ještě bílou plachtu - "hubrousek".
Božena Němcová za svého pobytu v Domažlicích popsala kolem roku 1840 navíc i velké bílé pleny, které kladly ženy přes hlavu, křížily pod bradou a vázaly na temeni na motýlovitý uzel.
Důležitým doplňkem oblečení žen byl také šátek na krk. Objevil se na Chodsku jako módní novinka kolem první poloviny 19. století. Býval na všední den bavlněný, na svatbu vlněný nebo hedvábný s bohatými třásněmi, spínal se vpředu "blunkou" nebo "drckem" a kryl záda i ramena.
K tradici patří jasně červené punčochy, které nosí ženy dosud někdy i ve všední den. Na slavnost, k zábavě a vůbec ve svátek nosívají ženy z Postřekova košilky s širokými dlouhými rukávy a s manžetou svázanou na zápěstí červenou pentlí. Nízké stojaté vyšívané límce zakončené červenou, černou nebo bílou krajkou mají archaické křížkové černobílé výšivky. Říká se jim "smutečky". Je to prý památka na Jana Sladkého - Kozinu.

Chodský kroj si udržel zvláštní osobitý ráz, jen poměrně málo ovlivněný proudy městské módy. Především se vyznačuje zářivou a sytou barvitostí takže, tuhými a vyrovnanými liniemi, jež rodilá Chodka dodržuje až z pedantickou neústupností. Celkový ráz chodského kroje nebyl jednotný.

Velikou předností postřekovského kroje je, že jeho udržování oproti kroji dolskému je daleko snazší. Týká se to především úpravy rukávců, která u dolského vyžaduje veliké péče a opravdových zkušeností. Kromě toho má méně součástek, je volnější a lehčí, a proto i pohodlnější a snazší k oblékání. Jednodušší kroj měli i muži. Výšivkou byla totiž ozdobena jen košile, ostatní součástky byly bez ozdob, kdežto dolské kroje hýří jemnými a půvabně barvitými výšivkami. Také střih je u mužského kroje poněkud odlišný.

Dolský kroj se nosil v tzv. dolních vsích Chodska. Hlavně ve Stráži, Mrákově a Tlumačově.