Ještě za života si starý člověk, chystaje se na smrt, připravil šaty do rakve, našel si místo na hřbitově a zmiňoval se o podrobnostech svého odchodu ze života jako o přirozené věci, se kterou je zapotřebí se smířit. Než byl zemřelý pohřben, prokazovali mu příbuzní a sousedé poslední poctu.
Na Chodsku a Klatovsku se lišily obyčeje při pohřbu mladých, zejména svobodných. Spisovatelka Božena Němcová popisuje pohřeb zemřelého děvčete z okolí Domažlic. Rakev zemřelé byla nesena jejími družkami, po jejichž stranách šli chlapci s květinami v ruce. Za rakví nejprve kráčely páry svobodných dívek a chlapců a pak teprve rodiče a známí. Svobodná děvčata měla na hlavách rozmarýnové věnečky a vyšívané plínky, jako rituální součást oděvu. Vdané ženy šly v čepcích, nošených pouze při svatbách a křtinách. Rakev byla pokryta červenými šátky a květy. Po obřadu hudba, provázející nebožku, doprovázela smuteční hosty do hospody, kde se pak tancovalo a popíjelo na památku mrtvé. Pohřeb byl obyčejně třetí den po smrti. Před ním se sešli pozůstalí a smuteční hosté v domě smutku, kde se odbývala celá řada obyčejů s loučením a vynášením zemřelého z domu. Nosiči nejprve zvedli rakev, třikrát s ní klepli o práh, což znamenalo, že mrtvý se loučí s domovem. Po ttmto aktu byl opsán nosiči ve dveřích kříž, aby zemřelý opouštěl domov v pokoji. Vynášeli jej nohama napřed, to proto, aby se nevrátil a nestrašil. V okamžiku skonání se otvíralo okno, aby duše vylétla ven. Smutek za zemřelé rodiče a děti trval jeden rok, za ostatní příbuzné čtyři neděle.

© Alexej Petrašovský
Zdroj: Západočeská vlastivěda; kol. autorů; 1988