Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jindřich Jindřich

*5.3.1876 - † 23.10.1967
sběratel, hudebník, etnograf, spisovatel

article preview
Jindřich Jindřich se narodil v Klenčí pod Čerchovem jako nejmladší dítě řídícímu učiteli Aloisi Jindřichovi a jeho druhé ženě Anně, taktéž pocházející z učitelské rodiny. Učitelské povolání a hudba provázela většinu Jindřichových sourozenců i jeho samého. Hrál na řadu hudebních nástrojů; kromě houslí, varhan a klavíru ještě ovládal hru na flétnu, violoncello a eufonium.
Volba povolání tím byla zřejmě již předurčena - hudebník nebo učitel. Po neúspěšných zkouškách na pražskou konzervatoř nastoupil Jindřich do učitelského ústavu v Soběslavi, kde se také zrodily první pokusy o komponování vlastních písní. Je autorem několika skladeb pro pěvecké sbory a napsal asi 170 písní.
Po studiu v Soběslavi se v Praze u Vítězslava Nováka učil hudební teorii a u Karla Hoffmeistera hru na klavír.
Roku 1902 se Jindřich vrátil zpět na Chodsko do Domažlic. Odmítl řadu lákavých pracovních nabídek nejen z Čech, ale i ze zahraničí a po celý svůj život zůstal věrný svému rodnému kraji. 25 let učil na obecné škole v Domažlicích.
O tom, že byl vynikající klavírista, dokazuje i jeho koncertní činnost, kdy doprovázel hrou na klavír pěvecké velikány, jakou byla Ema Destinová nebo Karel Burian, se kterými se i přátelil. Krátce vedl i pěvecký sbor Čerchovan.
Tato výjimečná osobnost Chodsku zanechala tři celoživotní díla: Chodské zpěvníky, muzejní sbírky čítající kolem 9000 položek a etnografický sborník Chodsko včetně chodského slovníku.
Několik let cestoval po chodských vesnicích a poctivě zapisoval písně i jejich textové variace. Ty postupně vydával pod názvem Chodský zpěvník. První jeho díl byl vydán v roce 1926 a osmý díl v roce 1955. Devátý díl s názvem „Daremný pjisničky z Chodska“ zatím nebyl vydán tiskem a je dochovaný jen v rukopise. Celkem zaznamenal Jindřich Jindřich více než 1400 nápěvů a přes 4000 textů.
 

chodsko---jj.jpg  chodsky-zpevnik---jj.jpg 

Jindřich Jindřich byl vášnivým etnografickým sběratelem. Svoji soukromou sbírku založil roku 1914, celý život ji rozšiřoval o nové kusy. V lednu 1930 získal od města byt v bývalém chudobinci, kde své sbírky mohl uložit. Po druhé světové válce je městu daroval, vyhradil si však právo je doživotně spravovat a rozšiřovat. Domažlice tímto, poněkud složitým převodem, získaly fond bohatý na nejrůznější artefakty. Jindřich žádal, aby byl všechen jeho majetek umístěn do jednoho objektu, Muzea Jindřicha Jindřicha. Tato smlouva vstoupila v platnost po Jindřichově smrti roku 1967. V roce 1972 pět let po jeho smrti bylo otevřeno Muzeum Jindřicha Jindřicha jako součást Muzea Chodska.
 

Úryvek z knihy Země zamyšlená - Ladislav Stehlík:

"Chodím městem a táži se sám sebe, kdo z žijících pamětníků by mi mohl dát spolehlivé svědectví?

Ještě tu žil devadesátiletý muzikus na Dolejším předměstí v svém zvláštním a přece nám tak blízkém světě, kde je nashromážděno v policích, truhlách a skříních tolik národopisného bohatství, že se zatočí hlava nad tím nepředstavitelným množstvím. Příchozího zarazí i naftalín svým pronikavým pachem, vydychnuvším z kožichů i šátků, z vyšívání, krajek i modlitebních knížek, které by se jinak proměnily v nerušenou pastvu molů. Toto chodské muzeum by samo o sobě mohlo být pýchou některé veřejné korporace nebo jejím celoživotním dílem, hodným závisti. Ze stěn se na tebe usmívají hezké světice, namalované na skle, a tytéž veselé barvy vykřiknou z klenčské keramiky i z pestrého dívčího oblečení. A což když se otevrou malované halmaře a truhly, to už se nedá vůbec vypovědět.

Národní umělec Jindřich Jindřich, který mne provázel tímto svým královstvím chodského folklóru, mohl mnoho vyprávět z bohatých životních a uměleckých zkušeností, ale tíha stáří už příliš dolehla na tuto celkem útlou bytost.

Narodil se jako nejmladší ze synů pana řídícího Jindřicha v klenčské škole a už od kolébky mu vložily sudičky lásku k muzice, nouzi kantořiny i „svaté nadšení", bez něhož nelze dobře dělat žádný kumšt - a konečně ani tu kantořinu ne...

Tatínek byl tvrdá hlava, která odmítla zahrát před vrchností rakouskou hymnu, ale v hospodě U Hausnerů a U Bartošů ještě jako učitelský spomocník vyhrával bez pobízení a rád Boženě Němcové, jak to pěkně vylíčil J. Š. Baar v knížkách o paní komisarce.

Nebudeme se dnes ptát národního umělce, jak se rád vracíval od klavíru ze starého domu pana Konáše v Hradské ulici ke svým žáčkům do školy, ale bez kantorského fortele také nebyl, a co dělal, dělal vždycky celým srdcem. Tato bídně placená kantořina byla přece jen záležitostí denního chleba, ale muzika je kumšt, a kumšt je přece také aspoň někdy radostí. Co se naběhal po vesnicích, aby zachytil ještě v poslední chvíli staré písničky, veselé i darebné, což obojí vyjadřuje chodskou náturu. Někde nepochodil, hlavně za první světové války, kdy hrdí sedláci řekli naplno, že nebudou dělat pánům „Hondákům" kašpary. Osmisvazkový Chodský zpěvník je výsledkem této * neúnavné sběratelské práce, masopustního putování po hospodách, kde žila ještě lidová píseň a muzika. Často byla z kapsy vytažena lahvička rosolky, která jako zázračný elixír probudila paměť babičkám a svou sladkostí pobídla šeplavá ústa, že čistě a jasně dovedla najednou zanotovat starou písničku, tak vzácnou, že o ní nevěděl ani pan Erben, Holas nebo Zich, a za tu jednu jedinou písničku stála ta noční cesta z vesnice domů.

A což když si do kufříčku složil frak a skoro tajně přeběhl od Piškuntálů Vodní ulicí, aby se dostal včas k vlaku, který jej měl zavézt do Prahy nebo do Plzně. Tam doprovázel na klavír své milé přátele-zpěváky Emila a Karla Buriana, nebo pěvkyni světové pověsti, jakou tehdy byla Ema Destinová. Jedinou lidskou slabostí, která si dovedla osedlat Karla Buriana, byla sklenička dobrého vína, a když k ní slavný pěvec zasedl, byl nadobro ztracen pro všechny své posluchače. Ach, kolikrát si takto i s Jindřichem zahřešil před tváří boží... A Ema Destinová ? - Bože, ta prožila léta takové slávy, že musí dnešnímu pokolení připadat jako nějaká pohádka z Tisíce a jedné noci. Tato pěvkyně zažila ještě „zbožnění divadla v široké nádheře panovnických dvorů a v přeplněných ulicích", projevy takové úcty, jaké by se dnes dostalo jen národnímu mužstvu při vítězném návratu z mistrovství."

Posledním místem odpočinku se na přání Jindřicha Jindřicha stal klenečský hřbitov.


© Eva Bednářová

 

 

Náhledy fotografií ze složky Jindřich Jindřich