Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jindřich Jindřich

*5.3.1876 - † 23.10.1967
sběratel, hudebník, etnograf, spisovatel

article preview

Jindřich Jindřich se narodil v Klenčí pod Čerchovem jako nejmladší dítě řídícímu učiteli Aloisi Jindřichovi a jeho druhé ženě Anně, taktéž pocházející z učitelské rodiny. Učitelské povolání a hudba provázela většinu Jindřichových sourozenců i jeho samého. Hrál na řadu hudebních nástrojů; kromě houslí, varhan a klavíru ještě ovládal hru na flétnu, violoncello a eufonium.
Volba povolání tím byla zřejmě již předurčena - hudebník nebo učitel. Po neúspěšných zkouškách na pražskou konzervatoř nastoupil Jindřich do učitelského ústavu v Soběslavi, kde se také zrodily první pokusy o komponování vlastních písní. Je autorem několika skladeb pro pěvecké sbory a napsal asi 170 písní.
Po studiu v Soběslavi se v Praze u Vítězslava Nováka učil hudební teorii a u Karla Hoffmeistera hru na klavír.

Roku 1902 se Jindřich vrátil zpět na Chodsko do Domažlic. Odmítl řadu lákavých pracovních nabídek nejen z Čech, ale i ze zahraničí a po celý svůj život zůstal věrný svému rodnému kraji. 25 let učil na obecné škole v Domažlicích.
O tom, že byl vynikající klavírista, dokazuje i jeho koncertní činnost, kdy doprovázel hrou na klavír pěvecké velikány, jakou byla Ema Destinová nebo Karel Burian, se kterými se i přátelil. Krátce vedl i pěvecký sbor Čerchovan.
Tato výjimečná osobnost Chodsku zanechala tři celoživotní díla: Chodské zpěvníky, muzejní sbírky čítající kolem 9000 položek a etnografický sborník Chodsko včetně chodského slovníku.
Několik let cestoval po chodských vesnicích a poctivě zapisoval písně i jejich textové variace. Ty postupně vydával pod názvem Chodský zpěvník. První jeho díl byl vydán v roce 1926 a osmý díl v roce 1955. Devátý díl s názvem „Daremný pjisničky z Chodska“ zatím nebyl vydán tiskem a je dochovaný jen v rukopise. Celkem zaznamenal Jindřich Jindřich více než 1400 nápěvů a přes 4000 textů.

 

chodsko---jj.jpg  chodsky-zpevnik---jj.jpg 

Jindřich Jindřich byl vášnivým etnografickým sběratelem. Svoji soukromou sbírku založil roku 1914, celý život ji rozšiřoval o nové kusy. V lednu 1930 získal od města byt v bývalém chudobinci, kde své sbírky mohl uložit. Po druhé světové válce je městu daroval, vyhradil si však právo je doživotně spravovat a rozšiřovat. Domažlice tímto, poněkud složitým převodem, získaly fond bohatý na nejrůznější artefakty. Jindřich žádal, aby byl všechen jeho majetek umístěn do jednoho objektu, Muzea Jindřicha Jindřicha. Tato smlouva vstoupila v platnost po Jindřichově smrti roku 1967. V roce 1972 pět let po jeho smrti bylo otevřeno Muzeum Jindřicha Jindřicha jako součást Muzea Chodska.

 
"Po první světové válce začal Jindřich Jindřich s intenzivním sběrem chodských památek, drobností denní potřeby, krojů, nábytku a nádobí, a jeho malý byt se začal nebezpečně plnit nakoupenými nebo darovanými věcmi (daleko víc bylo těch kupovaných, protože chodský sedlák nerad dával zadarmo, třeba by šlo o věc malou a nepotřebnou). Peníze pro potřeby muzea získával sběratel z vlastních skromných prostředků, z učitelského platu, ze soukromého vyučování houslím a klavíru a z autorských provozovacích honorářů. V roce 1930 se domažlická obec rozhodla uvolnit pět místností v obecním domě a bylo možné začít s instalací Jindřichových muzejních sbírek. Květnové revoluce 1945 věnoval Jindřich Jindřich celé své národopisné muzeum městu Domažlicím. Vyhradil si jenom právo obhospodařovat muzeum až do své smrti. Teprve kolem roku 1950 nabylo muzeum definitivní podoby, muzejní sbírky byly uloženy v devět malých pokojů, spojených sedmi předsíněmi. Místnosti muzea byly přímo spojeny s umělcovým soukromým bytem. Návštěvníci v muzeu nacházeli nepřeberné bohatství dokladů lidové kultury. Zájemci zde mohli zevrubně studovat život na chodském venkově ze všech jeho aspektů. Největší Jindřichovou chloubou v muzeu byly obrázky na skle. Tato sbírka, i ve světovém měřítku unikátní, obsahuje na 1400 obrázků na skle od anonymních lidových malířů s náměty duchovní povahy i s obrázky světskými. O tuto vzácnou expozici se nemálo zasloužil také Jindřichův švagr, učitel Josef Blau, který do sbírky dodal velký počet zajímavých exemplářů."
Zdroj citace: Chodsko, domov můj; ŠPELDA Antonín; 1975

Úryvek z knihy Země zamyšlená - Ladislav Stehlík:
"Chodím městem a táži se sám sebe, kdo z žijících pamětníků by mi mohl dát spolehlivé svědectví?

Ještě tu žil devadesátiletý muzikus na Dolejším předměstí v svém zvláštním a přece nám tak blízkém světě, kde je nashromážděno v policích, truhlách a skříních tolik národopisného bohatství, že se zatočí hlava nad tím nepředstavitelným množstvím. Příchozího zarazí i naftalín svým pronikavým pachem, vydychnuvším z kožichů i šátků, z vyšívání, krajek i modlitebních knížek, které by se jinak proměnily v nerušenou pastvu molů. Toto chodské muzeum by samo o sobě mohlo být pýchou některé veřejné korporace nebo jejím celoživotním dílem, hodným závisti. Ze stěn se na tebe usmívají hezké světice, namalované na skle, a tytéž veselé barvy vykřiknou z klenčské keramiky i z pestrého dívčího oblečení. A což když se otevrou malované halmaře a truhly, to už se nedá vůbec vypovědět.

Národní umělec Jindřich Jindřich, který mne provázel tímto svým královstvím chodského folklóru, mohl mnoho vyprávět z bohatých životních a uměleckých zkušeností, ale tíha stáří už příliš dolehla na tuto celkem útlou bytost.

Narodil se jako nejmladší ze synů pana řídícího Jindřicha v klenčské škole a už od kolébky mu vložily sudičky lásku k muzice, nouzi kantořiny i „svaté nadšení", bez něhož nelze dobře dělat žádný kumšt - a konečně ani tu kantořinu ne...

Tatínek byl tvrdá hlava, která odmítla zahrát před vrchností rakouskou hymnu, ale v hospodě U Hausnerů a U Bartošů ještě jako učitelský spomocník vyhrával bez pobízení a rád Boženě Němcové, jak to pěkně vylíčil J. Š. Baar v knížkách o paní komisarce.

Nebudeme se dnes ptát národního umělce, jak se rád vracíval od klavíru ze starého domu pana Konáše v Hradské ulici ke svým žáčkům do školy, ale bez kantorského fortele také nebyl, a co dělal, dělal vždycky celým srdcem. Tato bídně placená kantořina byla přece jen záležitostí denního chleba, ale muzika je kumšt, a kumšt je přece také aspoň někdy radostí. Co se naběhal po vesnicích, aby zachytil ještě v poslední chvíli staré písničky, veselé i darebné, což obojí vyjadřuje chodskou náturu. Někde nepochodil, hlavně za první světové války, kdy hrdí sedláci řekli naplno, že nebudou dělat pánům „Hondákům" kašpary. Osmisvazkový Chodský zpěvník je výsledkem této * neúnavné sběratelské práce, masopustního putování po hospodách, kde žila ještě lidová píseň a muzika. Často byla z kapsy vytažena lahvička rosolky, která jako zázračný elixír probudila paměť babičkám a svou sladkostí pobídla šeplavá ústa, že čistě a jasně dovedla najednou zanotovat starou písničku, tak vzácnou, že o ní nevěděl ani pan Erben, Holas nebo Zich, a za tu jednu jedinou písničku stála ta noční cesta z vesnice domů.

A což když si do kufříčku složil frak a skoro tajně přeběhl od Piškuntálů Vodní ulicí, aby se dostal včas k vlaku, který jej měl zavézt do Prahy nebo do Plzně. Tam doprovázel na klavír své milé přátele-zpěváky Emila a Karla Buriana, nebo pěvkyni světové pověsti, jakou tehdy byla Ema Destinová. Jedinou lidskou slabostí, která si dovedla osedlat Karla Buriana, byla sklenička dobrého vína, a když k ní slavný pěvec zasedl, byl nadobro ztracen pro všechny své posluchače. Ach, kolikrát si takto i s Jindřichem zahřešil před tváří boží... A Ema Destinová ? - Bože, ta prožila léta takové slávy, že musí dnešnímu pokolení připadat jako nějaká pohádka z Tisíce a jedné noci. Tato pěvkyně zažila ještě „zbožnění divadla v široké nádheře panovnických dvorů a v přeplněných ulicích", projevy takové úcty, jaké by se dnes dostalo jen národnímu mužstvu při vítězném návratu z mistrovství."

Posledním místem odpočinku se na přání Jindřicha Jindřicha stal klenečský hřbitov.


© Eva Bednářová

 

 

Náhledy fotografií ze složky Jindřich Jindřich

 


Poslední fotografie



sledujte nás


Statistiky

Online: 13
Celkem: 525746
Měsíc: 14462
Den: 321