Monografie dokumentárních snímků ze života Jindřicha Šimona Baara, jeho mládí, pohřbu, osudu Chodska a a rodného městečka klenčí pod Čerchovem za posledních 20 let až do květnového osvobození a obnovení Baarova pomníku na Výhledech.

Ukázky:

• Narodil se 7. února 1869 v malém domku nad farou v čp. 94, kde se říkalo "u Dolejších Holubů". Podle místní pověry by se usuzovalo, že synek v masopustě narozený bude piják a marnotratník a že nepodědí mnoho z otcovy rozvážnosti šetrného hospodáře. Ale to by bylo právě jen liché proroctví pověry. 
  Byl neposeda jako bývají všechny děti, ale srdnatý, strašidel a klekániček se nebál, jen otcův lískový proutek pozoroval ostražitě. 
  Velmi rád naslouchal vyprávění různých příhod a příběhů ze života na chodské vesnici a za nejkrásnější chvíle svého dětství považoval přástky u dědečka a babičky Šeplových. Už jako chlapec byl velmi zbožný a archivář P. Teplý, Baarův důvěrný přítel, zaznamenal také jednu zajímavou příhodu, která je nejlepším důkazem Baarovy zbožnosti. 
  "Kdysi stál asi tříletý Jindříšek na návsi v Klenčí, klobouček držel v ruce a při zvonění se modlil. Kolem něho šel klenečský poštmistr, kouřil cigárko a pošvihoval si hůlčičkou. Když došel až k modlícímu se chlapci, zvedl tento výstražný prstík, ukázal na kostel a povídal: "Poslouchej, poslouchej!" Poštapán, jak se poštmistrovi obecně říkalo, se zastavil, podíval se překvapeně na chlapce a optal se: "Nu, copak je? - Neslyšíš? Sundej klobouček a modli se." - Poštmistr se zamyslel, pohladil chlapce po vlasech a šel dál. 
  To byl výsledek výchovy Baarovy matky, která vychovávala děti tak, jak byla sama doma vychovávána. Vedla děti k modlitbě, k práci a šetrnosti.
   
• Dne 3. září 1892 nastoupil Kaplan Baar své první kněžské místo v Přimdě, kde ho uvítal hodný farář Schneider. Přivezl si s sebou za poslední peníze koupený nábytek a útěchu, že brzo opět přijede navštívit své rodiče. A opravdu je navštívil, ovšem za velmi smutných okolností. Dne 19. září, tedy za 16 dnů po nastoupení do Přimdy, zemřel jeho milovaný otec, a byl 21. září pochován na místním hřbitově. Jindřich Šimon Baar později říkával, vzpomínaje na otce: "Nemám otcovu podobenku, protože si otec na takové zbytečnosti nepotrpěl, ale nepotřebuji ji, mám ji ve své paměti a ve svém srdci dobře skrytu." v Přimdě si Baara oblíbili, protože byl dobrým kazatelem. I farář Schneider byl s ním velmi spokojen. 
  Často navštěvoval hrad Přimdu, odkud rád hledíval k rodnému chodském okraji. Při vzpomínkách na domov vykreslil si v mysli vždy celé městečko Klenčí pod Čerchovem, Výhledy, Čerchov, Sádek, Haltravu, kam rád chodíval a jež byly obetkány fantazií zdejšího lidu. Přišly první prázdniny, které mladý Baar prožil ve svém rodišti. Všichni její uvítali jako svého nejdražšího syna. A Baar byl dojat. Sám sobě zapsal: "Všichni mne mají rádi, rádi mne vidí, vítají, volení na mne." Navštívil známé písničkáře, potěšil se s nimi a poznamenával si nové příběhy z denního života. Osvěžen na těle i na duši vracel se do Přimdy doufaje, že to nebude na dlouho. Měl v úmyslu požádati o místo katechety v Praze. 
   
• Roku 1919 v březnu poslal Jindřich Šimon Baar konzistoři žádost, aby byl pro své astmatické záchvaty a nervozitu dán do penze. Jeho žádosti bylo vyhověno, a tak na počátku září téhož roku rozloučil se s farou, s ořešskými osadníky a se svými známými v Praze a odjel navždy do svého domu v Klenčí pod Čerchovem jako kněz penzista. Nikoliv však na odpočinek, neboť zde naopak nastalo pro něj období nejplodnější tvorby. Mohl se nyní zcela oddat studiu svého kraje a lidu. V domě, který nyní nese jméno Baarův dům", vytvořil si vhodné prostředí pro soustředěnou práci literární. Kromě toho vynaložil všechno úsilí, aby zachránil alespoň zčásti prchající svérázný život svých krajanů a jejich lidové umělecké práce. Během několika let sbíráním keramiky, památných předmětů, součástí krojů atd. Vzniklo v jeho domě muzeum, které zabíralo tři pokoje v prvním patře a chodby.

  ---