Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chodská čítanka

Jindřich Šimon Baar, František Teplý, Jan František Hruška; 1. vydání v r. 1927

article preview

Bohatě ilustrovaná místopisná kniha o Chodsku.

 

Ukázky:

  • Nejvíce, skoro nejlépe ujalo se u nás řemeslo tkalcovské, řemeslo chudých lidí. Poměrně málo polí, víc luk a lesů, drsné podnebí, rostoucí populace nastavěla do světnic ruční stavy – hlavně kolem Trhanova. Sedláci v zimě, chalupníci i v létě vyráběli šerku a lněné, vlněné, bavlněné, polovlněné a polobavlněné zboží, různé „grádly” a koncem XVIII. století „kalmuk”, jehož spotřeba valem stoupala. Zboží po domácku vyráběli obyčejně laciné, hladké a beze vzorců, barvilo-li se — barvíře zastupovaly ženy — tedy jenom jednobarevně. Se vzorkovanými tkaninami začali u náš dost pozdě, až po francouzských válkách, asi r. 1848 teprve vynalezen stroj pro výrobu vzorkovaných tkanin. Vzorkované tkanivo přišlo velmi draho: tkalci chtějíce vyhověti, počali napodobovati továrny, začali ručně potiskovat, vynikli krásnobarvíři, kteří uměli kvítkované vzorce na bavlněné i plátěné stoučky, nastala doba kartounářů, kteří lehké a laciné plátýnko pomalovali pestrými květy. Tkalcům nezbývalo než kousnouti do trpkého jablka a přijmouti do cechu cajkáře či cajkmochry, kteří uměli napodobiti tovární výrobu. Továrna ve Kdyni po r. 1765 stala se jakousi školou na Domažlicku pro vlněnou a více bavlněnou výrobu a dala základ potulným prodavačům svého i venkovského zboží po zemi v podobě známých hausírníků „tkalounkářů od Domažlic", nejvíce domkářů a chalupníků z Chodska, kteří nářečím, poctivostí, skromností a dobrým zbožím až do let 1890 stali se vítanými hosty všude po českém venkově na českém jihu. Prodávali niti, bavlnu, tkalouny do bot i k ošití rukávů, pestré „porty a šňůry” (zlatých a stříbrných nití), kšandy, přesky na kaškety, pletené rukavice aj. Říkalo se „chodí do kraje. Zpátky přiváželi, co doma chybělo: sušené i čerstvé ovoce, hedvábné šátky měňavých barev, vzácnější látky a těm podobné věci. Cajkářům kvetla pšenice několik dekád, proto také si foukali a často prováděli nezbedné kusy. V městečkách (Klenčí, Kdyni, Všerubech) stali se podpůrci germanismu, většina jich mistrů k nám přišla z Německa, ze Sas. Nejvíce proslula chodská šerka domácí výroby, podstatná a zároveň bytelná část mužského i ženského kroje. Dědeček ji utkal a pravnučka jí nemohla dotrhati. Barvili ji odvarem dubové kůry, do něhož přidali kamence. Druhý druh domácí práce vyráběli pode jménem kanafas; látka to nejvíce na sukně červená nebo modře rýhovaná. Za naší paměti přidávali také na „podělávku” barevnou nit a jmenovali ji strakatítko. Umění tkalcovské stalo se základem chodského kroje, svérázu. Náš člověk, co potřeboval, sám si opatřil, ať už to bylo „co do huby dát” anebo „co na sebe vzít”. Hlavní součásti jeho šatů tvořily len, vlna a kůže. Proto pěstovali u nás všude na poli len a ve chlívě ovečku. Doma v přástkách napředli dlouhé šňůry, „porvazky”, lněné i vlněné, a pak je selka odevzdala tkalci. Ovšem obyčejné předměty (plátno, šerku) utkal sedlák sám a „kumšt jeho” neplatil ani za zvláštní řemeslo až do té doby, co vojenští páni osvobozovali (za francouzských válek) všechny, kteří tkalčili pro některou panskou „manufakturu” (fabriku). Tenkráte hlásil se sedlák i synové jeho mezi tkalce. Po r. 1750 vrchnost nutila v zimě tkalcovat do své „cajkfabriky” ve Kdyni a zavedla v témž období nucené přadláctví a tkalcovství mezi Chody. Strojová výroba zabila ovšem ruční umění kanafasů, strakatítek, ubrusů, grádlů, salupů a j.; leč na Chodsku se tkalci stále drželi, až za našich časů i tu poslední mistři teprve vymírají.


    chodska-citanka-jan-frantisek-hruska-1927-142479-1--1-.jpg