Hrnčířství vyžadovalo značné fyzické námahy při kopání a zpracování hlin, práce s vytáčením zboží, kdy hrnčíř musí pracovat shrbený a ve stálém styku s vodou, při vypalování zboží a později i práce s olovnatými glazurami řadilo hrnčířství mezi nezdravá řemesla. Hrnčířství vyžaduje také vysoké výrobní náklady jako málokteré řemeslo, přičemž hodnota vyrobeného zboží vzhledem k těmto nákladům je nepatrná. Při málo řemeslech je také výsledek práce tak nejistý a často závislý na náhodě jako při řemesle hrnčířském. Malé nedopatření při vypalování, nepoměr mezi střepem a glazurou mohou v několika hodinách zničit práci několika týdnů. Feudální hrnčíř, který neznal ani základní fyzikální a chemické procesy ve výrobě, byl odkázán jen na vlastní zkušenosti a zkušenosti, jichž se mu dostalo od mistra. Řada příkladů z dějin hrnčířství však svědčí, že mistři nesvěřovali tovaryšům vše, co věděli, a že často tovaryš musel draho zaplatit zkušenosti svého učitele. Hrnčířství také vyžadovalo důvtipu, přemýšlivosti, zručnosti, odpovědnosti a v neposlední míře i uměleckého nadání. Charakter výrobků byl pak ve většině případů měřítkem, jímž se posuzovalo sociální postavení hrnčířů. Mezi nepříliš ceněné řemeslníky patřili hrnčíři vyrábějící režné a později jen prostě glazované zboží. Hojný výskyt hrnčířských jílů po celém území - vyjímaje přirozeně oblasti horské - pomocných surovin, dřeva a vody, byly příznivé vzniku a vývoj hrnčířství v českých zemích. Hrnčířství jako výroba nutných spotřebních statků vzniklo všude, kde to bylo alespoň jen trochu možné, ve významnější, regionální charakter přerůstající řemeslo se však vyvinulo jen místy, kde byly mimořádně příznivé podmínky k rozvoji. Jednou z takových oblastí bylo i Chodsko. Zprávy o hrnčířích jsou tu však velmi pozdní. Jsme odkázáni na jediný archivní doklad, potvrzující existenci hrnčířského cechu v Domažlicích. 8 ledna 1618 žádal domažlický cech hrnčířský městskou radu, aby hrnčíři domažličtí směli kopat hlínu na městských gruntech za Pitkovým mlýnem, kde již jejich předkové kopali, ale kopání zanechali, neboť vrstvy hlíny byly uloženy příliš hluboko. Dosavadní hlinivka, na níž kopali, ležela na gruntu Jana Kováče v Radonicích. Grunt si přivlastnil jako odúmrť Humprecht Černín v Radonicích a zřejmě domažlickým hrnčířům kopání hlíny buď zakázal, nebo žádal od nich příliš vysoké poplatky. Tato zpráva by také svědčila, že hrnčířský cech v Domažlicích je staršího data. O hrnčířském cechu však v dřívějších dobách není ani zmínky. Zdá se, že domažličtí hrnčíři se organizovali cechovně teprve k roku 1618. Není však vyloučena i jiná možnost. Hrnčířství bylo vesměs řemeslem málo ceněným, v některém městě nechtěli ani hrnčíře trpět. Je tedy možné, že cech hrnčířský již existující byl v Domažlicích přehlížen. Domažličtí hrnčíři byli usídlení nejvíce na předměstích. A soustřeďovali se v blízkosti říčky Zubřiny na Dolejším a Bezděkovském předměstí. Pravděpodobně ihned při založení cechu si dali zhotovit i vlastní pečetidlo.

© Eva Bednářová