Hřbitov je krom místa určeného k pochovávání zemřelých i ukazatelem každé civilizace a její kultury.
Křesťanský kostelní celek obvykle sdružoval faru, zvonici, hřbitov z kostnicí a často také školu. Kostel provázel věřícího na celé jeho pozemské pouti, od narození k biřmování, od vzdělání ke sňatku, od křtu potomků k vlastnímu pohřbu. Každý člověk vstupující do kostela si uvědomil pomíjivost pozemského života.
Ve středověku patřily hřbitovy k areálu kostela a až do 18. století se pohřbívalo také uvnitř kostelů. Na privilegovaných místech našli místo posledního odpočinku panovníci, kněží, šlechta aj. významnější osoby. V 17. a 18. století se na městských hřbitovech objevily rodinné hrobky. Baroko též ovlivnilo podobu hřbitovních bran, ohradních zdí a kostnic.
Morové rány se staly impulsem k překládání hřbitovů za městské brány. Nařízením z r. 1786 bylo zrušeno pohřbívání v kostelech a kolem kostelů, místo nich měly být zakládány nové hřbitovy v patřičné vzdálenosti od obydlených prostor. Způsobilo to závažné změny v pohřebních zvyklostech. Vzdálenost nových hřbitovů od centra města znemožnila rituální cestu pohřebního průvodu, tedy vyzvednutí těla v domě smutku, účast na zádušní mši i pohřbu na hřbitově. Obřad se musel rozdělit na cestu z domu do kostela a na cestu z kostela na hřbitov. Původní rituál ovšem zůstal zachován na vesnici, kde vzdálenost hřbitova od venkovského kostela nebyla zpravidla příliš velká. V 19. století se pak díky boření městských hradeb a rozšiřování měst hřbitovy do areálu měst opět vrátily.
Křesťanské hřbitovy mají řadu společných znaků. Hřbitov je ohraničen zdí, uprostřed se nachází kříž - znamení vykoupení a záruka budoucího vzkříšení. Na katolických hřbitovech bývala kaple, v níž se mohla sloužit mše, a kostnice, v níž byly skladovány kosti vyňaté ze zrušených hrobů. Přímo na hřbitově jsou místa určená privilegovaným, místa, kam byli pochováváni příslušníci středních vrstev, a místa pro chudé. Dnes samozřejmá květinová výzdoba rakve, obřadní síně i hrobu není příliš stará. Pochází až z 19. století.
Katolický hřbitov musel být vysvěcen, církev striktně dohlížela na to, aby zesnulí byli ukládáni výhradně do posvěcené půdy. Do ní však mohli být pohřbeni jen ti, kteří zemřeli jako řádní synové a dcery církve, byli pokřtěni a zaopatřeni svátostí umírajících. Pokud přece jen na katolickém hřbitovu došlo k pohřbu, který odporoval církevním nařízením, kněz se buď nezúčastnil vůbec nebo přihlížel v civilním oblečení toliko jako svědek; záznam o úmrtí byl v každém případě v matrice proveden. Bezvěrcům nebylo místo na katolickém hřbitově odepřeno úplně, ale byly pochováni na odděleném místě.

© Eva Bednářová
Zdroj: Z dějin české každodennosti; kol. autorů; 2017