Historicky doložený válečný střet Čechů a Germánů v prostoru česko-bavorského je kladen do roku 1040, kdy na území Českého lesa český kníže Břetislav I. zvítězil nad vojsky budoucího císaře Jindřicha III. Tato bájná bitva je od dob historika Františka Palackého umisťována do prostoru Všerubského průsmyku. Starší badatelé ji předpokládají v místech, kde byl vystavěn pivoňský klášter. Na základě podrobného rozboru historických pramenů upozorňuje historik Eduard Maur i na možnost, že se bitva mohla odehrát v blízkosti vsi Pasečnice. Jejím prostorem procházela stará obchodní stezka a stával zde i raně středověký kostelík sv. Vavřince. Že Český les nebyl v době slavné bitvy zcela pustý, naznačuje archeologická lokalita v blízkosti zaniklé vsi Velkého Horšína. Slovanské osídlení je zde prokázáno v průběhu 10. až 11. století a souvisí bezpochyby s blízkou obchodní stezkou. Jelikož Český les nebyl prozatím systematicky zkoumán, můžeme očekávat i další překvapivé objevy.
V průběhu klidného a pro rozvoj osob i měst v podhůří Českého lesa příznivého 16. století dochází k zakládání nejstarších skláren, které předznamenávají novou etapu historie pohraničního hvozdu. Lesy ustupují mýtinám, stejně jako staré pořádky ustupují potřebám majitelů panství, kteří začínají intenzivně využívat vše, co Český les nabízí. Konzervativní Chodové marně protestují proti mýcení lesů a rostoucí spotřebě dřeva. První historickými prameny zachycené sklárny v jižní části Českého lesa byly založeny v blízkosti pozdější Staré Huti a Mostku. Velice starou sklářskou tradici měla též Lučina, která však k Čechám připadla až při úpravě česko-bavorské hranice v roce 1766. Další staré sklárny stávaly též na Pleši, Dolní Huti a Železné Huti. První skláře přivedli do zdejších lesů Švamberkové, kteří vlastnili zástavu královského hradu Přimdy s jeho rozsáhlými pohraničními hvozdy. Vhodné podmínky měli i majitelé okolních panství, jejichž převážnou část zaujímaly rozlehlé lesní komplexy. Dřevo z lesů nemizí jen v pecích skelných hutí, ale též železáren a palíren potaše potřebného k výrobě skla. Potřebují je také uhlíři, kteří v milířích pálí dřevěné uhlí, smolaři, kolomazníci a další řemeslníci. Teprve nyní dochází ke skutečné plošné kolonizaci pohraničního hvozdu.
Šlechta i město Domažlice zakládají nové vsi, do nichž přivádějí především kolonisty ze sousední Horní Falce a Bavorska. Noví osadníci mýtí další hektary lesů a přeměňují je v pole, louky a pastviny. Do této velké kolonizační vlny se zapojuje především německy mluvící obyvatelstvo. Jeho příchodem se kraj rychle poněmčuje a vyjma Chodska a Domažlic zde německé etnikum nabývá výrazné převahy.
Po bitvě na Bílé Hoře v roce 1620 se zásadně mění i struktura majitelů šlechtických statků, většinou ve prospěch německé katolické šlechty. Vsi a rozlehlé pohraniční lesy s nově založenými vesnicemi, které po celý středověk spravovalo město Domažlice, královský purkrabí a Chodové, získává postupně rod Lamingenů z Albenreuthu a po něm hrabata Stadionové.
V roce 1766 byl definitivně vyznačen průběh hranice mezi Čechami a územím dnešního Německa. Hranice byla osazena tzv. tereziánskými hraničními kameny s heraldickými znaky Čech, Bavorska a Horní Falce, které jsou na hranici zasazeny dodnes.
Ve 20. letech 19. století přichází první výraznější pokles sklářské výroby, který je způsoben především vyčerpáním zásoby dřeva. Ve druhé polovině 19. století a především na jeho konci dochází k likvidaci většiny skláren v Českém lese, kterých na celém jeho území pracovalo postupně kolem šedesáti. Zaniká řemeslo, které po třista let ovládalo Český les a zaměstnávalo značnou část jeho obyvatel, řemeslo, které však též zničilo staleté lesní porosty a zaneslo průzračné bystřiny sklářským odpadem.
Teprve od poloviny 19. století lidé, ovlivnění vlnou romantismu, objevují nové, dosud nepochopené bohatství Českého lesa. Je to klid a neokázala malebnost zdejší krajiny. Lesními pěšinkami a cestami putují první výletníci a turisté, vznikají restaurace, penziony a turistické noclehárny. Turistická letoviska vznikají rovněž v Německu mluvící části Českého lesa. K nim patří především Rybník, Frančina Huť, Železná a další.

© Eva Bednářová
Zdroj: Putování po zaniklých místech Českého lesa - I. Domažlicko; PROCHÁZKA Zdeněk; 2007