Sirkařské podniky vznikly ve Kdyni, v Domažlicích, Nemanicích, Klenčí pod Čerchovem, Nahošicích a v Kolovči.

Ve Kdyni byla povolena dílna na namáčení a sušení sirek v r. 1866 a nacházela se v domě čp. 181. V r. 1875 v sirkárně pracovalo 12 osob, v r. 1880 již 22 dělníků a o dalších 5 let později je zaznamenán pokles výroby na 13 zaměstnanců. Výroba byla zrušena někdy kolem r. 1894 a dodnes nám ji připomíná název ulice Sirkova. Nejstarší sirkárnou na Domažlicku byla dílna doložená již od r. 1850 v Nahošicích. Založená místním obchodníkem Bernardem Eksteinem a Mořicem Neuburgem, která se později rozrostla do věhlasné plzeňské firmy Neuburg end Ekstein. V roce 1851 v Nahošicích pracovalo okolo 60 osob (převážně dětí) a převládala ruční výroba. Nedostatek pracovních sil v bezprostředním okolí Nahošic však zapříčinil, že roku 1852 přenesli majitelé výrobu sirek do nedaleké Kolovče.

V Domažlicích je zaznamenáno hned několik pokusů o zavedení sirkařské výroby. Prvním, kdo zde sirky vyráběl, byl od roku 1851 Vojtěch Hueber. V jeho továrně převládala ruční výroba téměř 200 dělníků, navíc dalších 100 rodin ve městě podomácku vyrábělo kartonáž. Výroba sirek zde však byla postupně utlumována a od roku 1873 s firma věnuje již výhradně strojnickému truhlářství. V Domažlicích vznikl i pobočný závod již zmíněné plzeňské firmy Neuburg and Ekstein. Od roku 1863 zde zaměstnával přibližně 85 osob. Výroba byla zlikvidována po 10 letech působení. Domažlické sirkárny zaměstnávaly z velké většiny nedospělé děti, které tvořily přibližně 80% všech zaměstnanců a dostávaly za svou práci velice nízkou mzdu. Denně dostávali 15 krejcarů a to při desetihodinové práci. Častým jevem bylo, že se pro místního obchodníka zaměstnávaly celé rodiny domáckou výrobou sirek. Majetky sirkařských velkoprůmyslníků byly vykoupeny nepatrnou mzdou dělníků, která sotva dostačovala na nejnutnější obživu.

V roce 1878 se pokusil v Domažlicích otevřít vlastní sirkárnu Jindřich Oesterreicher. Ve stejném roce však již přenesl výrobu do blízkých Nemanic. Práci zde nalezlo u 10 zakládacích strojů 30 až 40 dělníků. K ukončování výroby dochází po roce 1890.

Sirkárnu v Klenčí v roce 1872 uvedl do provozu Matěj Bohman. Počátkem 80. let sirkárnu přebírá do svých rukou Zikmund Steiner. A výrobu výrazně rozšiřuje z původních necelých 30 zaměstnanců až na 43 dělníků. V roce 1890 však sirkárna vyhořela a tím výroba ustala.

Jedním z nejvýznamnějších míst spjatých s výrobou sirek se nejen v oblasti Domažlicka, ale i v celých západních Čechách se stala v druhé polovině 19. století bezesporu Koloveč. Historie sirkařství se zde začala psát už po roce 1852. Firma Neuburg end Ekstein si pronajala dům čp. 145 a zpočátku zde u osmi zakládacích strojů pracovalo asi 50 dělníků. V roce 1858 v ní bylo zaměstnáno již 90 dělníků, ovšem přibližně třetinu tvořily opět děti. Tato kolovečská filiálka produkovala výhradně sirky. Dále se přibližně 40 rodin zabývalo podomácku výrobou kartonáže - špánkových a papírových krabiček, tzv. paklíčků s odnímatelnými víčky. Krabičky se lepily vařeným škrobem. Majitel objektu sirkárny Kajetán Matěj Černý dal roku 1866 nájemcům výpověď a převzal výrobu do svých rukou. Zboží se odtud exportovalo až do Rumunska a Bulharska. K.M. Černý postupně bohatne, otevírá v Kolovči cihelnu, staví zde 10 obytných domů jednak pro své děti, ale též pro své zaměstnance. Stává se významným mecenášem pro obec. Dědicem sirkárny se pak stává jeho syn Jan, který umírá v roce 1897 a jeho vdova ve stejném roce zastavuje výrobu. V roce 1869 se do Kolovče vrací rod Eksteinů, kupují v dražbě zrušený parní mlýn čp.149 a zřizují zde filiálku své plzeňské sirkárny. Ta však velmi těžce konkuruje dílně K.M. Černého, v níž už tou dobou pracuje parní stroj. Bankrot firmy v roce 1873 zastavuje výrobu i v Kolovči. Tuto výrobnu kupuje Izák Hutter, místní židovský kupec, provoz značně zmodernizoval a znovu uvedl do řádného chodu. Vyráběly se zde různé druhy zápalek a dochovaly se i sběratelské nálepky. Ve výrobě pokračuje i dědic Izáka, syn Adalbert. Hutterové jsou posledními výrobci spjatými s historií zdejšího sirkařství. Tato v té době nejmovitější rodina v Kolovči ukončuje vlastní výrobu zápalek v roce 1910.

Výrobní postup krabičky sirek vypadal asi takto: Nařezané špalíčky měkkého dřeva o délce 40 až 50 mm se postupně vkládaly do parou poháněného stroje, tzv. formy. Nařezaný dřevěný drát se třídil a skládal do výřezů prkénka, přičemž množství odpovídalo obsahu jedné krabičky. Prkénko se poté nasazovalo na tzv. křtel. Navrstvené řady sirek na prkénkách se zarovnaly plácadlem, stlačily a zajistily. Poté se jejich konce namáčely v sirné lázni a následně po dobu jednoho dne sušily v tzv. komůrkách. Poslední fází výroby bylo namáčení již zaschlých sirných konců do fosforové masy, připravované výlučně mimo dílnu. Tuto práci zastávali výhradně dospělí muži. Hotové paklíčky se balily do papírových mošen a ty pak do velkých beden určených k expedici.

© Eva Bednářová
Zdroj: Pošumavské sirkárny; CIHLÁŘ Tomáš; 2004