Grafenried byla obec, která neměla český ekvivalent názvu. Jméno Lučina získala až po roce 1945 a takto označenou ji nacházíme i na českých mapách. Řada zaniklých lokalit v Českém lese na tom byla podobně, ovšem téměř všechna již dnes mají svůj český ekvivalent, který se běžně používá. My jsme se rozhodli držet se těchto českých názvů.

K českému království byla obec připojena na počátku 18. století. Ač historie obce je nejspíš mnohem starší, zcela konkrétní doložitelná první zpráva je z roku 1541.
V roce 1580 kupuje grafenriedský statek Jiří Pelkhofer von Mosweng. Součástí tohoto malého panství, jehož správním centrem byla Lučina s panským sídlem, byly i obnovené vsi Lískovec, Pila a Úpor. Hranice tohoto území byly v roce 1620 označeny znakovými hraničními kameny, které se zachovaly až do druhé poloviny 20. století.
V letech 1637 až 1667 vlastnil Lučinu s okolními sklárnami Jiří Gerl. Sklářský mistr ze Svaté Kateřiny, který jej koupil od Pelkhoferovy vdovy. Gerlovi dědici byli Wernerové, sklářští podnikatelé, kteří statek vlastnili ve třech generacích. Poté se sklářská tradice pomalu stávala minulostí. Přispěla k tomu především naprostá devastace pohraničních lesů.
Obyvatelstvo se živilo především tkalcovstvím a chovem dobytka, zdejší půda byla chudá, nevhodná pro klasické obhospodařovávání, ves se nacházela v horském sedle.
Až do roku 1872 je panství v rukou rodu Müllerů. Nedlouho poté koupilo statek sdružení místních rolníků a domkářů, které jej poté spravovalo prostřednictvím voleného výboru. V roce 1930 stálo v Lučině 41 usedlostí a žilo zde necelých 250 obyvatel.
Po odsunu německého obyvatelstva byly jednotlivé domy včetně bývalého zámku prodány na stavební materiál nebo zbořeny v důsledku na řízení ministerstva národní bezpečnosti z roku 1951. Poté se toto místo ocitlo v zakázaném hraničním pásmu. V areálu vsi zůstaly pouze objekty spravované rotou pohraniční stráže. Mimo tyto stavby zde stál pouze vyrabovaný kostel a hřbitov, z něhož si pohraničníci chtěli udělat výběh pro koně. Přišlo však nařízení hřbitov ponechat a kostel, vzhledem k jeho historické hodnotě, zachovat. Pohraničníci neumožnili pracovníkům památkové péče kostel zdokumentovat a nakonec ho svévolně odstřelili.
Kostel svatého Jiří se svým průčelím obracel do návsi. Tato svatyně vznikala pozvolna a s velkými obtížemi. V Lučině nejprve stála kaple, kde o nedělích a svátcích sloužil mše zámecký kaplan. V polovině 18. století byl kostelík rozšířen o loď a původní kaple sloužila jako presbytář. Věž s cibulovou bání, umístěná v čele kostela, byla dokončena až po více než dvaceti letech. Na bočním oltáři tohoto kostela visel obraz tzv. Krásné Panny Marie. Jednalo se o kopii zázračného obrazu z první čtvrtiny 13. století, která byla vystavena ve staré kapli v Řezně. Po válce byl obraz přenesen do Bavorska a dnes je vystaven ve waldmünchenském muzeu.
Další památkou obce býval zámeček, sídlo majitelů statku. O jeho podobě víme jen málo. Na staré hraniční mapě z roku 1629 je vyobrazen jako rozlehlá čtyřkřídlá budova, opatřená v nároží věží. Předpokládá se, že toto vyobrazení je autorem mapy značně zidealizováno. Panské sídlo malého pohraničního statku mohlo jen stěží dosahovat takovýchto rozměrů.
Na mladších mapách se zámek již viditelně neodlišuje od ostatní zástavby. Zámek byl na konci 19. století využíván jako škola.
Prostor vsi je volně přístupný. V roce 2016 se rozhodli obce na obou stranách hranice Lučinu zachovat jako jedinečné živoucí osvětové a pietní místo. Byly odkryty veškeré pozůstatky této obce a tak se Lučina stala jakýmsi skanzenem upomínajícím na složitou česko-německou historii.

© Eva Bednářová
Zdroj: Putování po zaniklých místech Českého lesa; PROCHÁZKA Zdeněk; 2017