„Rodiče nemíli nic než malyj baráček a při ňom ani dláň políčka, aby bulo aspoň na brambůry. Bulo nás devět dětí, já poslední. Chleba se hu nás nepek, chleba sme nemíli hani vo svátcích. Hdyž sem ho něhde škyjbičku dostála, ten voníl, a to sem ho vopatrnë jídla, haby mi ani drobčička nehupádla. Přišel čas a já míla jít jako školačka k zpovědi a k svatýmu přimáni, hale nemíla sem ani šaty, ba ani botky — jen dřeváčky. Máma si musela pro mně vypučit celou sváteční vobleč. Někde pučili sukničku, někde jupčičku — nohy, to sem šla v dřeváčkách. Se školou to tenkrát byjvávalo teky šeljaký, hučili sme se jen v zimě, škola ve vsi žádná nebula. Hučil nás zedník v jeho chalupě. Ve všídni chodil v dřevákach a při hučení nechával je za dveřma jako my děti. Z jara se mu vorevříla jeho práce, zedník šel zase zdít a my sme se rozběhly po pastvě za housaty.“

Je radost poslouchati babičku Barboru Červenkovou, když vzpomíná a vypráví. O tom ostatně se může každý čtenář dověděti více ve IV. dílu Náši pod Čerchovem od prof. a spisovatele J. Fr. Hrušky, kde na str. 103. pod titulem: Třetí, t. j. vdova, svým jedinečným způsobem zaznamenal něco z vyprávění babiččina a vyzdvihl krásně její zbožnost, o níž se přesvědčil z vlastni zkušenosti jako letní host trhanovský a dobrý známý naší milé jubilantky, která se letos dožívá 90 let. Narodila se ve Stráži, ale dnes dlí u jedné ze svých dcer v Trhanově.

© Eva Bednářová
Zdroj citace i fotografie: Československá žena, r. 1934