Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hyjtu v staré chodské senci

Jan František Hruška

article preview

Odporučujeme milovníkům Chodska a jeho svérázu, zejména příchozím, aby si v průvodu některého starého pamětníka prošli celý chodský statek od branky až na záhumenec a všímali si rozlohy a rozdělení, účelnosti i bytelnosti starého stavení. Poznají tak leccos, o čem nestačí na poučenou jen mluvit, nýbrž třeba vidět na vlastní oči. Z takových zajímavých částí staré stavby jest na příklad starý chodský srub, původně ode dřeva a dovedně roubený, později o zdech metr silných, s okénky nezasklenými v podobě střílen, o jednom poschodí, s pevnými stropy z dubových trámů nahoře i dole. Není pochyby, že tato stavbička stávající vpředu dvora hned u branky, byla pevnůstkou významu vojenského, a poněvadž uzavíraly pohled do celé řady dvorů, dávaly chodské vesnici právě těmi bytelnými zdmi se střílnami místo oken pravý obraz zemské stráže. Dolejšku srubu říká se dnes sklep, ale vedle něho mají všude pravý sklep, zvaný většinou cizím názvem „loch” nebo i vlastním „jáma” a na mnohých dvorech zachována dosud staročeská „pinvice“, nebo aspoň malá „pinvička“. pamětnice dob, kdy si Chodové sami pivo vařili.

První, co nás překvapí u většiny starých sencí jak v chalupách, tak na dvorech, jest, že se otvíraly ven. Pod dveřmi byl zarouben vysoký práh, který se při vstupování překračoval. Dveře bývaly skoro vesměs bez zámku, jen železná klika, zvedaná perem a zapadající do ozubené skoby, tvořila zavírání. Dost často mívali jen dřevěnou „vorbičku”. Zámku nebylo třeba, poněvadž se nekradlo. Při vstupu překvapí chodská velká sence hosta zvláštní temnotou, jíž ještě dodává tísnivosti nízký strop při znamenité rozloze místnosti. Temno je od očazených stěn, mezi nimiž dvakrát do roka bíleny jen úzké lišty z mechu a hlíny, a od černého půválkového stropu, jejž někde ještě pro větší temnotu natírali hovězí krví. Ostatně také okna bývala malá, obyčejně o čtyřech, malých tabulkách a ke všemu ještě skoro všude stávaly na nich květníky s rozmarínou, bazalkami a muškátem. Veselosti musel dodávati senci malovaný nábytek, zejména suden s almárkou dole na kuchyňské nádobí, police se zábradlím na talíře nade dveřmi, lože, truhlík k hodinám, pětiboká halmárka na písma za stolem v rohu, všecko bohatě a pestře malováno.

Po těchto prvních dojmech z celku povedu vás, milí hosté, na místo, jež stálé staré podání učinilo nejvážnějším, ke stolu. Stůl má ve staré chodské domácnosti úctu jako oltář, na stole nesmí nikdy ležeti žádný kus šatu, ba ani nevinné nemluvně nesmí chodská matka posaditi na stůl, jen zavíjeti je tu může. Ke stolu vedl vždy starý Chod hosta, a byl-li jeden sám, postupoval mu hospodář své místo, to jest židlici, obyčejně z tvrdého dřeva s vyřezávaným lenochem, která bývala v senci jediná. Na druhé straně v úhlu stávala delší javorová stolice s hůlkovými nohami, na níž mohli seděli dva tři, a vzadu za stolem v pravém úhlu se táhly dlouhé měkké lajce, přidělané ke stěnám po celé jejich délce. Tyto lajce bývaly tedy částí nábytku, který patřil ke stavení, a při výměně nebo prodeji obydlí se nestěhovaly. Tak se stalo obrazným pořekadlem „Sedí na cizí lajci”, rovno větě: je podruhem. Nad stolem, obyčejně v rohu, visíval krucifix a po obou stranách těsně vedle sebe a blízko u stropu řada obrazů svatých, většinou na skle malovaných. Tu a tam mívali na zvláštní poličce na stěně u stolu pod skleněnou bání sošku Rodičky Boží, svatého Václava nebo Jana Nepomuckého. Kříž zdobívaly dvě ratolesti „kočiček” od Květné neděle a věneček od Božího Těla, dva tři obrázky ratolesti lipové a březové. Ke stolu obrácena konávala stará chodská rodina nahlas všecky své modlitby, zejména třikrát za den Anděl Páně a třikrát zvláštní modlitbu k jídlu a po jídle. К svačinám se nemodlívali. Všeobecná úcta, se kterou se vzhlíželo na stůl, zvláště měl-li už i tu vážnost, že na něm leželo Tělo Páně při posluhování nemocnému, vymáhala, aby byl zdělán z čistého a tvrdého dřeva. Proto na desku volívali dřevo javorové, pěkné bílé, a hospodyně i dcerky při týdenním poklízení s největší pečlivostí drhly vždy stůl. Jest věru dojímavé, když nevěsta chodská loučíc se s rodiči, sestrami, družkami přechází i na stůl, jako by to nebyl neživý kus nábytku, a vroucně jej oslovuje: „Přemujmilyj bílyj stole, myjvaly tě ruce moje; hdo tě po mně myjvat bure, baž mně tary víc nebure?

Od stola obraťme zraky do druhého rohu, na Chodovo manželské lože. Je bohatě vystláno, u hlav skoro do stropu, v nohou níže. Tomu vystlání se říká podle podoby „na tratar”. Lože Chodovo bývá podnes dobrým dokladem důkladnosti, s jakou Chod vše, nač sáhne, ať třeba, netřeba, koná. „Raději ať zbývá, než chýbá” — tu oblíbenou zásadu hlásá jeho postel vně i uvnitř. Stavěna vždy tak prostranná a masivní, že v ni dva, druhdy i tři leží pohodlně a bezpečně. Jak se museli řemeslníci — za starodávna tesaři, později truhláři — činiti, aby nevypadalo lože jen všelijak! Museli pelesti i postranice souměrně vyřezávati a vyřezané čistými barvami a bohatým květováním úpravně malovati. Vystlání lože a zvláště důkladné „nasypání” — spíše bychom mohli říci přecpáni — peřin bývalo a jest dosud skoro všude přední péčí, ano chloubou hospodyně chodské, vlastně už její matky. Dobře vystlaná postel mívá na „poclamce” (prostěradlu; toto přikrývá slamník, za stara přikrývalo jen slámu, slamníků nemívali) především spodnici „šestiloketní”, v půl třetí poli, čili hledíc k obsahu peřinu se sedmi librami peří. Na této peřině bývá delší „osmiloketní” (za stara bývala kratší „pětiloketní”). Pak jsou dva polštáře „tříloketní” (za stara jediný „čtyřloketní”) a na tom na všem „svrchnice”, veliká osmiloketní i větší, s osmnácti, dvaceti i čtyřiadvaceti starými librami prachu! Svrchnici hleděli miti vždy prachovou, peří se něco přidává, jen aby samý prach „nezpuckovatíl”. Připomenouti však sluší, že se takovým velikánem zřídka kdy přikrývali; ležíváť na loži jen za dne, pro parádu. Na přikrývání brávali dávno jednu, obyčejně delší ze spodních. V chalupách neměli sice a nemohli míti vystlání tak bohatého, ale také dělali „co mohli”. Povlečení bývalo a většinou podnes bývá z pestrého domácího kanafasu, napřed jen „štráfovaného”, nyní také čtverečkovaného „strakatítka.

Obrátíme-li se zpět ke dveřím, upoutá naši pozornost bohatě malované sudno či suden. Byla to prostorná police na hrnce a mísy s trojím přepažením nad sebou a s hlubší halmárkou dole, všecko v celosti. V sudnu hospodyně chodská uschovávala, ale spíše vystavovala pro pastvu očím valný díl své výbavy. Vzpomeneme-li si, že v staré chodské domácnosti jídalo se bez talířů a hrnků i bez vidliček, takže všichni kolem stola čerpali lžící z jedné mísy, nemůžeme se dost podiviti, proč a nač nacpáno takřka do sudnu tolik pestrých hliněných, majolikových, později i porcelánových hrnků, talířů a misek. Jistě, že ta výprava měla s pestrým malováním doplňovati „veselý” dojem celku. V jaké péči mívaly staré hospodyně starodávný suden, za svědka toho beru starého výměnkáře Vaňka z Oujezda, který uctíval až do své smrti památku své ženy také tím, že si její sudno se vší úpravou z jejích rukou postavil do své výměnkářské světnice a měl je jako malé museum. Nikdy ze žádného toho talíře ani hrnku sám nejídal. Pod sudnem mívali v některých staveních posadu na slepice, obyčejně s pěkně vyřezávanými lištami. Slepice však v ní byly chovány jen za nejtužších mrazů, aby jim neomrzly hřebeny. Zato pod lajcí táhnoucí se k sudnu krákaly k jaru dvě i tři „matky" husy, sedící na vejcích. A když se housátka vylehla, měla všecko právo i se starou husou sdíleti se o pobyt v senci s rodinou hospodářovou, dokud jim mezi žlutým chmýřím nevyskakovaly vospence, za mokrého a chladného jara ještě déle.

Čtvrtý roh sence hned u dveří vyplněn kachlovými kamny, zabírajícími skoro čtvrtinu sence a dosahujícími vysoko ke stropu. Mívala podobu ohromné tmavozelené krychle o třech pásech, z nichž třetí svrchní byl užší. Tím vznikala při něm podélná plocha „krancl”, kde mívaly své místo křesací kámen, vocilka, troud a hubka. Na jedné straně mezi kamny a stěnou bylo „zákamní”, někde užší, jinde širší, takže se tam mohlo i spáti. V boku kamen býval zasazen víc než z polovice oblý litinový kotlík „kamnovec”, v němž se vařívalo prádlo, zadina pro dobytek, ale často taky knedlíky. Ostatní vaření kladlo se v očazených hrncích dovnitř kamen po dvojzubých vidličkách až k samému ohni, který se zaněcoval i živil zvenčí „z černé” kuchyně skrze prolomený otvor ve zdi, zvaný „husta”. Bylo nemalé umění v kamnech tak všecko vařiti. Zato libovali si staří Chodové tato kamna pro pěkné trvalé teplíčko. V zimě, když bylo odvařeno, položili na zbylé uhlíčko třebas celý pařez a ten tam pomalu doutnal, dodávaje senci mírného oteplení až do rána. Menší míru jídla, kdy nebylo třeba starati se o teplo, vařívali na krbu, prolomeném ve zdi v podobě dutého hranolu blízko kamen. Má matka u nás na něm vařívala ještě za mé paměti zvláště večeře a to skoro do podzimku, neboť hořící louče na krbu dávaly senci nejen osvětlení, nýbrž i mírné teplo.

Nyní bude třeba, abychom obrátili zraky vzhůru. Vidíme tmavý půválkový strop, pěkně lesklý, v něm uprostřed světnice čtyřhranný otvor pro dřevěný komínek, odvádějící kouř z visatého krbu. Blízko pak tohoto otvoru před kamny táhne se pod stropem od stěny ke stěně silné bidlo, konci svými do stěn zadělané. Někde už toto bidlo zmizelo, ale svědčí o něm zbytky vyčnívající ze stěn, kde bylo bidlo prostě uřezáno. К čemu bylo toto bidlo v chodské senci? Mívalo dvojí účel; předně se na ně zavěšovala v noci, než se šlo spát, těžká parádní svrchnice z lože, a za druhé mužská mládež chodská vyrůstajíc cvičila na něm své tělo, takže potom dospělé chase sloužívalo takřka za hrazdu, na níž hlavně v přástkách ve volné chvíli vyváděli chlapci pro podívanou děvčatům všelijaké tělocvičné kousky.
Podlaha bývala pevná z „falcovních” prken, ale podle zpráv nejstarších pamětníků bývaly sence i bez podlah, jen s utemovanou hlínou, jako pro mlat v stodole. Podlahy mývala chodská děvčata drhnouce je opotřebovanými košťaty stoje a nalévajíce znova a znova celá vědra vody, která se vypouštěla zvláštním kanálem ve zdi na straně ke dveřím. Nedoschlou podlahu postíraly slámou, olšovými větvičkami nebo pilinami. Pod visatým krbem nebo pod dřevěným svícnem s posunovatelnou, ozubenou a železem okovanou žerdí zadělávali v některých staveních „smelek” z mlýnského kamene, aby odpadávající oharky nepopálily podlahy. Kde neměli smelek, sloužil témuž účelu škop s vodou.
Chodský hospodář býval vždy zpola řemeslníkem. Hospodářské nářadí mimo kolo u vozu dovedli si někteří velmi pěkně vyrobiti, jiní aspoň pospraviti. К tomu bylo ovšem třeba hojných nástrojů, jako strouhače, špice a šidla, nebozízků a dlát různé síly, těžšího i lehčího kladiva atd. Tyto nástroje bývaly zastrkány u stropu mezi půválky nebo navěšeny na středním stropním trámu, jemuž byly zároveň charakteristickou výzdobou.

Tím končíme svou hyjtu a béřeme za kliku — ještě jeden pohled zpátky pro celkový dojem! Zdá se nám, jako by najednou mezi starodávným neživým nábytkem a nářadím probouzel se starodávný život chodských lidí a v něm všude prostota, přičinlivost, kázeň a přeskromná míra životních potřeb, zato hodně tichého štěstí z rodinné lásky a ze sousedské vzájemnosti, hodně čisté radosti na družných hyjtách při kvetoucí poesii v pohádkách, v písních, ve hrách a zvycích i v děděné prostonárodní moudrosti životní.


© Eva Bednářová

 

Náhledy fotografií ze složky Chodská sence

 


Poslední fotografie



sledujte nás


Statistiky

Online: 10
Celkem: 472820
Měsíc: 13137
Den: 549