Papírna byla hypoteticky založena již Lamingenem v roce 1666. Postavena byla pod tzv. Hamerským mostem u hranic s poběžovickým panstvím a v roce 1732 se stal jejím majitelem Petr Kiesswetter původem z Horažďovic. Nový majitel se smlouvou zavazoval, že smí prodat papírnu jenom měšťanu, nikoliv však šlechtici ta smí ji postoupit dědicům či odkázat jiným osobám. K předání majetku na syna Vojtěcha došlo v roce 1761. V té době šlo o papírnu s pozemky a nově postaveným domkem v celkové ceně 1500 zlatých. V rukách Vojtěcha došlo k zadlužení papírny a na naléhání věřitelů byla pak prodána ve dražbě.
Jan Jiří Fürstch takto koupil papírnu v roce 1773, hospodařil na ní necelých 40 let. V tomto období nastal nevídaný rozmach výroby, což dokazuje, že nový majitel byl ve své době velmi schopný a dravý podnikatel, který tak získal kapitál v pozoruhodné výši. Papír se zde vyráběl ze starých hadrů. V roce 1781 kromě mistra, v papírně pracovali tři tovaryši a jeden učedník, tedy celkem 5 osob.
V tomto období papírna prosperovala, výroba stoupala a zvyšoval se i počet dělníků. Ke konci 18. stol. se zde vyrábělo necelých 20% produkce ze všech osmi tehdy existujících papíren v kraji. Vysokou produkci si udržela postřekovská papírna zřejmě i v dalších letech, takže daleko předstihovala ostatní papírny, a to nejenom na Klatovsku ale i na Plzeňsku. Tato vysoká produkce vyžadovala nejenom stála odbytiště se značnou poptávkou po výrobcích (nejspíše byl zde vyrobený papír exportován do Rakouska a Uherska) , ale i značný provozní kapitál.
Jan Jiří Fürstch v průměru ročně disponoval majetkem v hodnotě 400 zlatých, což v době, kdy si většina papírnických mistrů naříkala na drahotu hadrů, a kde mnohé papírny byly často beznadějně zadluženy, nebylo rozhodně málo. Majitel papírny musel být nejenom zdatným odborníkem ve svém oboru, ale i schopným obchodníkem a peněžníkem. Tento podnikavý papírník si na počátku 19. století vytvořil i jakýsi malý "úvěrní ústav", který půjčoval peníze lidem z nejrůznějších společenských vrstev. Nashromážděný pozoruhodný kapitál opět investoval nejen do rozšíření vlastní papírny, ale též do nákupu domů a pozemků na poběžovickém panství. Majetek zdědili potomci, ovšem již v období, kdy se u postřekovské papírny začal ohlašovat úpadek.
Papírna byla patrně v provozu ještě v roce 1859, nicméně záhy poté zanikla.
V roce 1872 koupil papírnu sklářský podnikatel Emanuel Popper a přebudoval ji na leštírnu skla. Později byl objekt využíván jako mlýn. Ke konci roku 1936 byl uváděn stále jako družstevní mlýn. Za druhé světové války zde byla zřízena i malá vodní elektrárna. Mlelo se zde ještě po válce. V 50.letech budovu dostali družstevníci z Nového Kramolína, později přešla na klenečské družstvo. Od 90. let 20. století byla rozlehlá budova volně přístupná. Od roku 2000 byl objekt postupně ničen a rozebírán. V letech 2005 – 2006 došlo k definitivní demolici.

© Eva Bednářová
Zdroj:

• ​Papírna v Postřekově na počátku 19. století (sborník Minulostí Západočeského kraje, č.23); HOFMANN Gustav; 1986
• ​Sklářství v Českém lese na Domažlicku a Tachovsku; PROCHÁZKA Zdeněk; 2009