S koncem potenciálního tepla a dočasné podzimní pohody s hospodářům rovněž hlásily reálné závazky, faktické zúčtování s rokem, který se spolu s prvními příznaky zimního času uzavírá: Svatý Martin přijíždí na bílém koni. Zůstaneme tedy u posvícenského svátku svatého Martina, připadajícího téměř na závěr podzimního období, 11. listopadu, času, kdy se k nám často rovněž reálně a na dlouho stěhuje zima. Na martinský svátek se konalo nejen české posvícení, ale v minulosti se v tomto termínu vypláceli sloužící. Ještě v 19. století to byli obecní zaměstnanci - pastýř, kovář, ponocný, někdy i učitel nebo hajný, lidé vázaní existencí na smlouvu s obecní samosprávou. Vzhledem k tomu, že to byli lidé pracující pro obec, tedy svým způsobem osoby veřejně činné, i jejich výplata měla formu víceméně společenskou. Vlastní platbu konal rychtář. Dlouho měla naturální formu v podobě nasypaného množství zrní. Odtud se obecně nazývala svatomartinská sýpka či sypání. Zároveň to byla příležitost k obecné oslavě, kdy příkladně pastýř něco ze svých požitků dal na přilepšenou a pak spolu se sedláky tzv. drželi Martínka, což obecně znamenalo třeba i týdenní hostinu s pijatikou. Tyto družné slavnosti konce podzimu platily za čas vyrovnání dluhů a obecného smíření.

© Eva Bednářová
Zdroj citace: České tradice v proměnách času; LANGHAMMEROVÁ Jiřina; 2017