V tradičním rytmu života v českých zemích byl masopust po vážném čase vánočním, dobrou obecného uvolnění. Časem, který se vymykal regulím náboženství i společenských norem správy země. Jakoby unikl pozornosti mocných, přesněji i oni si rádi skočili ve všeobecném reji. Tedy nejen prostý lid, ale i Šlechta se masopustních radovánek ráda účastnila jako nutného ventilu života. Jako doby nikoho, kde je vše dovoleno, kde se vše smývá a spojuje do jednoho zbytkového celku. Konec a začátek - věkovitá nápodoba přírody na kraji vegetace. V tomto duchu všeobecné bezstarostnosti a naděje nastaly dlouho odsávané zábavy: zabíjačky, tancovačky, bály, šibřinky a v neposlední řadě svatby. Zmíněné období trvalo měsíc, dva, podle dané časové dispozice, kdy se muselo stihnout vše, co jiné doby nedovolovaly. Proto se na závěr sezóny konaly nejvýznamnější masopustní oslavy, někde v hodně zvané Končiny, ve smyslu loučení s dobou všeobecné volnosti. Výrazné byly hlavně tři poslední dny období, s vrcholem o masopustním úterý, dnem před Popeleční středou, která již patří k následnému postu. Takže do posledních chvil se plně tancovalo, jedlo, pilo, hodovalo. Není divu. Podobné uvolnění nastalo až za dlouhý čas, po uplynutí vážných svátků jara a léta, po čase namáhavé letní práce. Teprve na podzim, po sklizni, bude čas na další radosti, teprve tehdy si znovu budeme moci s oddechem sednout. Takže loučení s masopustem bylo náležité, faktické i obrazné. O půlnoci poslední masopustní zábavy, konané v úterý, vstoupil do sálu ponocný a s plnou razancí odtroubil dvanáct. Konec radovánek, zítra se všichni sejdou na výraz kajícnosti v kostele na přijetí popelce.

© Eva Bednářová
Zdroj citace: České tradice v proměnách času; LANGHAMMEROVÁ Jiřina; 2017