Rozhovor s obyvatelkou vesnice, otištěný v novinách v roce 1910:
"Habych pravdu řekla, s tou Němcovou je to drobet jináč. Hu nás na hyjtě čtáli vo ní ha tak sem zpomínala, co mně máma náše, dyj jí Pánbůh nebe, povídala. Bula sem eště divče, hani nevim, hdy to bulo. Potom za ňákyj rok bulo v Praze boží dopuštění. (Stařenka myslí bouřlivé události roku 1848.)
Jak náše máma povídala, míli lidi tu paní komisarku túze rádi. Bula taková hupřímná. Chodila po vsích, každýho si všimla, ha nechála si vypravovat pohádky. Šecko si zapsála, ha potom posílala do novin, ba psála knížky.
Skočila teký jednou k nám do stavení na mlíko, hale nikdo ji hrubě neznál. Bula v klobuku s pantlema ha kytkama. Vlasy míla sčísnutý v pěšinku. Šla s ňákou paní z města. Hdyž chtěly jít demů, začalo škryjpat. Míly strach, haby ty klobuky nezmokly ha prosíly, haby si je tu mohly skovát. Haž přestane, pudem demů bez nich, povídala. Zejtra hale, hdyž bude hezky, přídem si pro ně. Hdyž přestálo pršít, odešly, hale klobuky tu nechály. Nebulo tomu co věřit, nebe bulo zamračený, ha každou chvíli mohlo znova spustit. Klobuky skovála sem do vejstupku, haby se na nich nic nestálo. Hale pršílo dlouho, celej tejden.
Co čert nechtěl mít. Náši míli drobet trklýho, hale selnýho pacholka Krištofa, ha ten klobuky vorundal na půdu, haby v senci nepřekážely. Nevěděl hani, co to je. Náši to hani nezmerčili, že klobuky sou pryč.
Jednou přišly zase ty paničky k nám ha prosíly, že by chtíly ty klobuky. Hledaly sme s mámou, hale hde nic, tu nic. Nikde sme je nemohly najít. Hledaly, ha pořád nic. Hdyž už to dlouho trvalo, ptály sme se Krištofa, nevorundal - li někam ty klobuky, co byly ve vejstupku.
Celyj hudivenyj podíval se na paní ha líně vorevřel hubu: Ty řešata? Zachechtal se ha klátil se na půdu. Za chvíli tu bul nazpátek. V každyj ruce držíl jeren klobuk dnem dolu. Rány boží, z jednoho vykukovaly koťata. Hemejraly se tám ha vystrkovaly slepý hlavy. Einu víte. Žádnyj se nehudržíl smíchy i ta paní Němcová se smála. Koťata sme vyndali ha paničky šly v klobukách demů. Hdyž byly pryč, ptály sme se Krištofa, proč to teký do těch klobuků dával.
Hale von se smíl: Dal sem to nahoru, ha jednou přídu demů, koukam, ha kočka se v tom jednom řešetě kotila. Nechál sem jí na pokoji, ha dyť se mu teký nic nestálo. Ha to bul klobuk na hlavu? povídá, ha smíl se na celý kolo.
Tepřiva potom sem se dověděla, že bula hu nás ta Němcová, co píše krásný říkání. Nechtíli tomu náši hani věřit, hale bula to pravda. Huž nemůžu víc řect. Eště sem slyšíla, že ta paní Němcová se hutrápila ha bídnej konec vzela. Hale, jak pak to máme řect. Humříla hladem ha přece tak pěkně psala."

© Alexej Petrašovský
Zdroj: periodikum Plzeňský kraj; 28. května 1910